Když je koňská duše pohlazením...

Ta hrůza venku že má trvat do půlky března?! To mi dělá ať chce - kdo chce naschvál! Tolik se nemůžu dočkat oteplení, až budu moct se Sihájou pracovat venku, v přírodě, ukazovat jí svět. Jenže ta vychřice venku má nejspíš jiný názor.. V úterý jsem už začínala propadat panice, vítr mě šlěhal do očí a tváří po cestě do města takovou silou, že jsem si chvílemi připadala jako ve vzduchoprázdnu, protože jsem se pohybovala vší silou dopředu, jenže jsem se ve skutečnosti nepohla z místa. Ve středu jsem musela zařizovat autoškolu, oběhnout doktora a úřad a pak už by nemělo cenu jezdit do Dobrotic, protože ve čtyři byl zápis. A v případě takového počasí jsou už koně stejně schovaní a cpou se senem :). Ten den jsem tedy vynechala.

Dnes jsem se ale na Hájku těšila o to víc a trochu nejistě jsem se rozhodla vyrazit už po jedné hodině, že odjedu dřív. Do haly se mi nechtělo, navíc jsem po důkladném zamyšlení usoudila, že na lonžování bude dost času o víkendu, že dnes budeme pracovat na provazovce a lanu. Couvat už Hájka umí, což o to.. Ale obrat kolem předku si plete právě s couváním, takže když jí zatlačím zboku na plec, začne couvat, aby mě měla na úrovni hlavy. Taky moc neumí zatáčet na stranu při vedení, když má jít od vodiče. Zastavení a zpomalení musíme taky procvičit.. Takže jsem si udělala v hlavě seznam, na čem je třeba zapracovat.

Přijela jsem do Dobrotic, vrata zamčené, ještě že vím, kde se schovává klíč :). Převlékla jsem se, nalámala mrkev jako odměny na malé kousky (jen na chuť), protože ji chci odnaučit i to její žebrání. Pak jsem vzala ze sedlovny lano a ohlávku a šla jsem k výběhům. No samozřejmě, že ji zase starší "elita" nepustila ani k té obrovské hromadě slámy, co tam mají, ani k menším hromádkám sena! Hájka stála u prázného místa, kde už byly jen zbytky zašlapané v zemi. Hvízdla jsem a ona jako obvykle zvedla hlavu. Otočila se, zastavila se s rozkročenýma nohama a tiše zaržála, jako by mi říkala "moment". Pak se vyčůrala. Musela jsem se smát :D. Potom se vydala ke mně, dostala provazovku a šlo se na jízdárnu.

Chvíli jsem ji nechala chodit dokola, pak jsem ji učila ustupování předkem, což se každým pokusem zlepšovalo a zlepšovalo. Ustoupit zadkem nám už také jde krásně. Zbytek času byl vyplněn dlouhými chvílemi hlazení a rozmluv, kdy jsem chtěla, aby se kobylka uvolnila a zlepšila se v klidném stání, kdy se toho dá rozhodně naučit víc, než při zmateném "putování" sem a tam. Například snížení hlavy.

Uvolnila jsem se při tom i já, zapomněla jsem na všechny chmury a starosti, na neshody minulých dnů. Zkrátka mi kobylka krásně zvedla náladu, jednak tím, že spolupracovala naprosto ochotně a nadšeně a hlavně proto, že byla klidná a hodná, takže mi dala dostatek času na nic nemyslet a chvíli "vypnout".

Po práci jsem ji vrátila do výběhu a k nelibosti starších kolegyň jí vytvořila vlastní hromádku slámy na druhém konci ohrady. Starším kobylám se to pochopitelně vůbec nelíbilo, a chtěly zabrati i toto "krmiště", ale pár mávnutí lanem a byl pokoj ;).

* fotky jsou ze soboty 26. 2.