Volala jsem Martině (majitelka ranče u Tuffa), ať jde paní Janě naproti, aby nikde nebloudila, protože mi bylo jasné, že toho má Sihája už dost a její máma - která jela jako doprovod určitě taky. Nejdříve jsme šly vyřídit do klubovny formality - smlouvu, na které jsme se předem dohodly a předání průkazu. Certifikát o registraci do plemenné knihy barokního pinta paní ve zmatku zapomněla, takže jsme se domluvily, že ho pošle. Pak už jsme šly vyložit vzácný náklad :).
Bylo vidět, že se Siháji klepaly nohy, pak se praštila, i když ji Martina jistila a nakonec ještě uklouzla. Byla vykulená, cože se to děje a o to víc, když přívěs s její mámou zmizel v dáli. Celý život strávila ve Věřicích, narodila se tam a žila ve stádě s pevným základem - koně se tam moc neměnili. Byla na ně zvyklá. Teď se najednou ocitla v cizím prostředí, s cizími lidmi i koňmi, jela poprvé v životě a už tak daleko, bylo toho na ni skutečně moc. Po menším váhání se podařilo dostat ji do boxu - nepřetahovala jsem se s ní, dala jsem jí čas. Box byl rohový, první co se nabídl, ale hlavní bylo, že měla soukromí a mohla pomalu přivykat ruchu nové stáje. Chvíli jsme ještě u kobylky postávaly, pustila se do sena, ale neustále se dovolávala mámy a byla vystrašená. Zkontrolovala jsem nohu, jestli není zraněná, nebo jestli nebude natékat, ale zdálo se, že vše je v pořádku. Pak, když jsem viděla, že nejhorší má za sebou, odjela jsem na oběd a nechala ji, ať se uklidní.
Když jsme se vrátili, stála už s jednou zadní povolenou a vypadala klidně. Přivezla jsem jí mrkev a půlku jablka a znovu zkontrolovala nohu. Pak jsme si vyšly obhlédnout okolí.
Sihája byla nervózní, popocházela, řehtala. Ale nelekala se, nedělala nic, co by jiní koně v její situaci dělali. Zkrátka nešokovala. Po chvíli se dokonce i začala popásat, i když zatím není skoro na čem. Když se zklidnila, začala se nudit, takže jsem se rozhodla, dát ji do výběhu k ostatním holkám :). Nejdominantnější kobyla Linda byla na vyjížďce se zákazníky a až na dvě haflingerky, které se šklebily, byli ostatní spíše hodně zvědaví a tak se prvních deset minut neslo ve znamení běhání sem a tam.
Sihája se také ukázala jako temperamentní stvoření, všem ukázala, že se jen tak zastrašit nenechá a na odpůrce si neváhala i vykopnout..
Do setmění jsem pak na Hájku dohlížela, kdyby náhodou, kochala jsem se tou krásou. Vždycky se proběhla a pak se zase vrátila. Držela se v mé a přítelově společnosti, očichávala mě - nejspíš cítila pach jiných koní a nechala se hladit. Po tmě jsem pak pomohla schovat koně a zavedla ji do boxu, ve kterém bude bydlet. Byla trošku nesvá z tmavé hnědky napravo, která se na ni šklebila, ale vypadalo to, že už snad bude vše v pořádku. Dostala krmení a pak už jsem ji nechala a jela domů s blaženým pocitem. :)