Po měsíci zase na začátku.

'To už je zase měsíc?!' - napadne mě vždycky, když se dokopu k tomu dát dohromady další článek. :D Není divu. Sama se teď nestačím divit, jak rychle teď můj život běží, v neustálém kolotoči ranních a odpoledních směn, za vstávání ve 4 hodiny ráno (kdy se pak zdá celý den jako nekonečný maraton) nebo naopak pozdních konců pracovní doby (někdy i kol 23 hodiny). Tak tohle znamená pracovat, dospět, zapojit se do "systému".

I tak se ale snažím dostat se do Dobrotic pokaždé, jak jen to jde. Sihája si už na střídání období klidu (kdy se neukážu) a období práce (kdy mi vychází směny tak, že třeba i 4-5 dní po sobě jezdíme, pracujeme a zrkátka využíváme času) zvykla - o to raději mě pak vítá. Já se zase pro změnu radovala, když mi k tomu bylo shodou okolností (přítel teď jezdí do práce firemním autem společně s kolegy) dopřáno vozit si zadek v autě každý den dle libosti a už si malovala, jak to bude fajn, ale povedlo se mi to jen jednou - těsně předtím, než do mě při vyjíždění z parkoviště vletěl starší řidič, který proletěl předchozí křižovatkou bez přibrždění (kvůli opravě vedlejší cesty, co je uzavřená, si někteří myslí, že zde již neplatí dávát přednost nebo na křižovatce zpomalit) a jednoduše do mě vletěl. Nebudu tady rozepisovat celou situaci, bylo by to na dlouho a hlavně by to nebylo k ničemu, zkrátka, auto mám mimo provoz (vletěl mi přímo do zadního kola, takže jsem se i s autem proletěla tak dva metry kolem osy předních kol a dál už nebylo a není auto schopno jízdy - do opravy). Takže místo, abych měla situaci jednodušší, mám ji zase složitější - kolikrát už si připadám, jako by můj život byl nějaká přiblblá počítačová hra, kde je třeba postupovat pořád do dalších a dalších kol - s těžší a těžší úrovní, až vám to připadá až neskutečně těžké - zároveň však dobře víte, že může být ještě mnohem hůř.

Abych ale mohla pokračovat v článku, musím se otřepat z chmur a šoku z téhle příhody a musím se vrátit tam, kde jsem skončila..

Po kurzu se Zuzkou jako by spolu s ní odjelo i rozumné počasí, přišly deště, citelné ochlazení z Norska a zkrátka nedalo se nic.. takže jsem v lehkém zoufalství opět značně využívala halu, což se teď neméně zoufale projeví i na mých výdajích za ni :D. Samozřejmě jen žertuji, jsem ráda, že vůbec tuto možnost máme. Dost po hlavě jsem se vrhla na re-trénink svého 'spanilého' oře tak, jak mi bylo dáno dle kurzu, vidím v tom cestu, jak koně opravdu učinit ovladatelným a přitom zachovat její přirozený temperament a dopřednost.

Sihája ze začátku nový "volenský režim" :D přijímala poněkud zmateně - 'to jako fakt? a co zase máš? no jo, dyť jsem udělala jen krůček..' Koně sice, jak víme, nemluví, ale některé její posunky a řeč těla byly naprosto výmluvné. To, myslím, pozná každý jezdec/majitel/ošetřovatel koně, kterého skutečně dobře zná. :) A abych to zase nezakecala, v kombinaci se změnou režimu a rapidní změnou počasí (kdy se povrch výběhů mění na bahno, neustále leje, fučí, leje, fučí a zkrátka nedá se nic dělat, jen stát a tiše to snášet) se pak Sihájina frustrace projevila v plném znění...posuďte sami. :D :D :D

Tentokrát jsem neodolala a musela přidat i hudbu..hlavně na tom začátku doporučuji zapnout si zvuk..:D

Podzim se snažíme užívat jak jen to jde, zkoušely jsme vyrazit i na hřiby, ale krom pár prcků a tří bedel nic moc. Byl to výlet i s mamkou, kousek se dokonce celkem dobrovolně (za neustálého lamentování, že Sihája uklouzne a spadne a se zadkem staženým tak, že ji bolel ještě týden :D) svezla a vzali jsme sebou i Míšu s Bazem. Bylo to fajn, dokonce jsme se málem ztratily hluboko v lese ve snaze jít tam, kde ještě nikdo nebyl :D..naivní, ale krásné.

Ihned po vyjížďce jsem se ještě pustila do již tradičního zaplétání (nebo spíše zamotávání) ocasu, protože s blížícím se obdobím bahna (které již avízovala předem i sama kobylka svým zuřivým válením v tom nejhlubším, nejhorším a nejšílenějším marastu, na začátku září) by se opět proměnil v bahnité dready, které nejen, že se zachytávají do bahna na nohách a tím pádem se ocas parádně trhá, ale díky jílovité půdě jsou taky neuvěřitelně tvrdé (nechtějte tím dostat přes tvář při čištění zadních nohou..). Nyní je tedy opět zapleteno a díky bohu za to, že to k nám do stáje Ivča 'přinesla'. :)

Jak jsem psala v úvodu, vrátilo se období bez auta, takže jezdím ke koním busem nebo vlakem a vyjímečně, když se zadaří, se s někým svezu..ale to jen málo. I tak se ale snažím chodit denně - pokud nemám odpolední. Sihája se už pomalu převléká do zimního, uhlově černého kožíšku a ten letní pro změnu líná, takže zase plivu chlupy, kde se dá :D. S počasím je to ještě celkem ucházející, pár pěkných dnů tento týden bylo, ale je cítit ochlazení a vrstvy oblečení rychle přibývají. S příchodem podzimu se ale také nezadržitelně přiblížila jedna z nejpříjemnějších novinek na Ranči u Tuffa - konečně získala nová jízdárna (zatím jen její polovina  kvůli uskladněné slámě) pevné obrysy a její dokončení se pomalu, ale jistě, blíží. Již je tomu rok, co se původní obdélník změnil ve staveniště, člověk by nevěřil, kolik je kolem toho všeho běhání a vyřizování, objednávání a propočtů.. Jisté ale je, že do zimy jízdárna bude a to bude úžasné.

 ..téměř hotovo. :)

A ještě přidám obrázky z procházky, kterou jsme dnes absolvovali s přítelem a Sihájou. Nejspíš vinou větru bylo sice zase veselo, Sihája si zatancovala a bubáka viděla doslova za každým stromem, ale přežili jsme nakonec ve zdraví. :D

Zde pár fotek..