S hrůzou zjišťuji, že v poslední době skutečně nestíhám psát častěji, než jednou za měsíc. Pokusím se to zlepšit, nyní už by to mělo být jednodušší - konečně se totiž povedlo dokončit venkovní jízdárnu Ranče u Tuffa. :) Všichni, kteří se na výstavbě podíleli, odvedli vinikající práci a i když je v provozu teprve čtvrtina plánované plochy, je to v tuto chvíli více než dostačující. Nebudu ale předbíhat a začnu pěkně tam, kde jsem chtěla již před měsícem :)..
Jednou z podstatných věcí, která mě v minulém měsíci potkala, bylo zamyšlení nad hříbětem. Velký podnět mi k tomu dalo narození malého Atreye naší (jak jen to nazvat..?) webové kamarádce Míši, jež je majitelkou úžasné kobylky Ariany (její web i s nádhernými články a fotkami nejen s hříbátkem najdete v odkazech pod jménem "Ariana"). Prcek se bez komplikací narodil v noci na 3. října.. trošku později na to jsem Míši prodávala lonžovací obnosek, který jsem již nepotřebovala a jí se naopak hodil a tak se krom mého srdečného blahopřání k novému přírůstku stočilo téma také k "chovatelským záležitostem" - u Míši k dalším plánům, tentokráte s úvahami zapojit se do chovu Barokního pinta no a u mě logicky k myšlence "no, taky nás to čeká.."
Jenže KDY.. připustit příští rok jaro/léto se mi určitě nevydaří, už vzhledem k finanční situaci a hlavně jsem chtěla vyjet konečně na nějaké ty hobby závody, pokud se zadaří. Letos mi to 'překazil' nečekaný nástup do práce, takže bílé rajtky budou muset ve skříni ještě kus dalšího roku minimálně počkat :D, ale poté, co jsme se vracely k základům a - dalo by se říci, teprve tento měsíc začaly pořádně zase jezdit, nechávám tuto otázku ještě otevřenou. Především u Siháji není tak jednoduché sehnat hřebce - aby to k něčemu bylo. Musí to být polofrís, navíc hřebec uznaný pro chov BP, protože bych samozřejmě od Siháji ráda měla "barokní hříbátko" a to není tak jednoduché. Po vhodných kandidátech se samozřejmě občas dívám, ale ještě zápolím s myšlenkou inseminace/přirozenná plemenitba. - to je totiž něco, co se mi ještě úplně názorově neustálilo a nemá cenu vybírat hřebce, dokud si člověk neujasní tuto otázku (hřebci totiž většinou poskytují pouze jednu z těchto dvou variant). Hlavně proto, že Sihája má tichou březost, nikdy na hřebce nijak nereagovala, neblýská (narozdíl od jiných kobyl v ohradě)..zkrátka obávám se, že vzhledem k její celkové povaze a těmto znakům by to nemuselo být o té 'přirozené pohodě,' kvůli které dávají lidé často přednost přirozenému připouštění, ale spíš o té nechvalně proslulé "fajce" (ke které mám jisté výhrady a nikdy bych ji asi Siháji nedala, - pokud by to nebylo nutné k nějakému veterinárnímu úkonu a nešlo o její zdraví), nervech z přepravy, cizího prostředí a pak ze samotného připouštění. Protože ne každé přirozené připuštění, navzdory všeobecným názorům, je pro kobylu pohodové a rozhodně ne dobrovolné. Už jsem viděla fajku v kombinaci s pouty a i tehdy dávala kobyla dvěma chlapům, co ji drželi, jednoznačně najevo, že na tom nic přirozenného ani pohodového není.. u výše zmíněné Ariany to bylo něco jiného, hřebce měli ve vedlejší ohradě, byli na sebe zvyklí, nemuseli nikam převážet, ustajovat v cizím prostředí..zkrátka takhle bych to taky brala. Jenže luxus vhodného hřebce přímo ve stáji mi dopřán není (ne, že by tam jeden krasavec nebyl ;)) ale pro nás, bohužel, QH..)
Na druhou stranu se nabízí otázka - je fér potincionální prvorodičku inseminovat? Četla jsem spoustu názorů na fórech (na které moc nedám, ale jsou to zkušenosti jiných a ty si ráda přečtu) a většinou převažoval ten, kdy vše proběhlo naprosto v pořádku, kobylka byla po celou dobu březosti i inseminace v naprosté psychické pohodě a hříbáta se narodila zdravá a bez komplikací. Proti mluví jen argument "není to přirozené, může to být komplikované," a taky vyšší náklady a přísné podmínky (hygiena, přeprava, inseminátor), na kterých se dá spousta věcí pokazit..
Zatím se tím ale nezabývám hlouběji, s myšlenkou na hříbě si samozřejmě občas pohraju, hlavně proto, že Sihája bude příští rok sedmiletá a 2015 už osmiletá - a to bude už nejvyšší čas. Nyní jsem se jen nezávazně chtěla podělit o tuto myšlenku.. a tím bych ji zatím uzavřela.
Vyjížďky se zase pomalu stávají odpočinkovou záležitostí, i když se Sihájou se nejspíš nikdy nudit nebudu..:D Tuhle se krávy objevily na místě, kde dříve nebyly (majitel louky ji oplotil a využívá ji jako pastviny :)) a zase jsem si připomněla histerické stavy uplynulých let :D.. naštěstí se to obešlo bez větší neposlušnosti, pouze byla napružená jako baletka a za hlasitého funění a frkání se občas pokusila zavzdorovat zastavením..to jí samozřejmě neprošlo a dostaly jsme se domů tak jako tak, ale vždycky už si připadám, že mě už snad ničím nepřekvapí.. No, co se krav týče, mohla jsem to na druhou starnu čekat, vzhledem k Vánocům před dvěma lety, kdy jsme byli zahrnuti do zběsilého úprku mezi stádem krav před námi a stádem koní za námi..;)
Příjemně mě překvapilo, že vzhledem k pálení listí, kterého je teď všude požehnaně, Sihája nemá problém projet se mnou kolem hořící hromady bez sebemenšího zaváhání. :)
Většina vyjížďěk se ale změnila na odpočinkové - místo těch kondičních..a bohužel je to na jízdárně znát. Na druhou stranu to bylo třeba. Potřebovaly jsme se zklidnit a zaměřit se na to samé, jako na jízdárně. Když nechcete nechat koně 'lítat' po jízdárně, nechcete ho nechat 'lítat' ani venku. ;) Přináší to ale opravdu pokroky..
A když už jsem u toho, v rámci změny přístupu jsem se letos rozhodla oželit i všechny Huberty, které se v našem okolí konaly. Ani mě to nemrzí, většina z nich prý stejně za moc nestála a pro mě je důležité pokračovat dál a neztratit zase půl roku tím, že budu Siháju probírat z hubertovského rozdivočení. Pokud se příště vypravím na Huberta, bude to tehdy, až bude Sihája připravená zůstat naprosto v klidu, - i kdyby to za ní cvalem odpálila celá kavalerie :D. Vím, že to není nemožné a chci se o to rozhodně pokusit.
No a co se týče práce na jízdárně, začaly jsme s Leňou počátkem listopadu jezdit pravidelně do velké haly a i když je to těžké, skloubit moji práci s její školou, snažíme jsme se chodit minimálně 1x týdně, ideálně 2x. Uvidíme, jak to teď skloubíme s jízdárnou, protože se tím rapidně mění podmínky /pochopitelně k lepšímu/, ale rozhodně se nechystáme v zimě válet si šunky..;) Naopak ráda bych zimu využila k dořešení těch základních nedostatků, které pociťuji (spěch, cval, nějaké to skákání, ke kterému jsme se přes léto téměř vůbec nedostaly) a celkově zjemňovat, zlehčit to ježdění jako celek nám oběma, vzájemným porozuměním.
A také nabrat ztracenou kondičku, protože už zase při klusu do většího kopečka nebo cvalu na jízdárně funíme jako parní válec..:D Dost nám taky dává zabrat písek, který je na jízdárně zatím trošku hlubší, - terén musí pochopitelně trošku slehnout, ušlapat se. Člověka to ale nutí vidět věci tak, jak jsou. A hlavně - dává mu to jasně najevo, že nemůže najet na tenhle skutečně pracovní režim hned. :)
Dokonce jsme s Marťou zaznamenaly, že po térninku v hale ta moje černá koule zapomíná škemrat o večerní krmení (což je pro ni náramnou rutinní zábavou, kterou si jen tak neodpustí) a v brzských večerních hodinách se svěšeným pyskem blaženě a unaveně usíná..:D
Teď už snad jen pár fotek a půjdu do peřin.. smolit něco v noci po odpolední směně není nic moc..:D
