Pondělí jako malované :)

Dnes slunce nešetřilo na síle a ani vítr nebyl v Dobroticích tak otravný, jako bývá. Ve stájích se rozléhaly zvuky kovářského kladívka, my jsme ale už z první poloviny února vystrouhaní, takže se nás to tentokrát netýkalo. Už ve výběhu mě docela mile překvapilo, jak byla kobča klidná a vypadala spokojeně. Nevím, jestli je to jen můj dojem, ale zdálo se mi, že od odčervení (minulý týden) už nemá tak nafouknuté břicho. Ale nejsem veterinář, takže nemohu soudit. Třeba jsem si to jen vsugerovala :D.

snížení hlavy už při malém tlaku, kobča naslouchá, registruje :)

Čistili jsme se ve stáji, byla klidná, hlavu zabořenou v seně a lhostejný pohled na vodítko. Pak jsme šly na jízdárnu, kde jsme trénovaly a konečně mám video z práce ve volnosti - sice útržkovité, ale pro představu musí stačit.

No, ono zatím nazývat to "prací" ve "volnosti", protože jsme teprve na začátku, nelze. Jsou to teprve začátky, ale už i tak kobča dobrovolně následuje, i když ještě občas potřebuje poradit, zatlačit na vodítko. Hlavním smyslem pro mě u tohoto je, že kobča respektuje můj osobní prostor a to i v klusu, že mě prostě neválcuje, nepřechází a že se učí reagovat na pohyby mého těla. To, že je v podstatě "napojená" pro mě zase až takový význam v tomto případě nemělo, i když je příjemné si ověřit, že to funguje i bez toho "honění" v kruhovce, o čemž si většina povrchních Parellistů myslí, že to bez toho nejde - teď mluvím o těch, co si přečetli základy a teorie a s praxí nemají bohužel žádný kontakt, přesto Horsemanship zuřivě propagují. Nechci se tady ale namočit do žádných zuřivých diskusí, zakončím to snad jen pár větami, z článku Kateřiny Lipinské (Vademecum začínajícího koňaře).

... doporučuji toho Paalmana, Robertse, Parelliho, Lyonse, zajímavá knížka je i např. "Samostatně v sedle" od Reinharda Meiera.

Máte-li možnost (tj. koně k dispozici), není od věci i některé postupy hned vyzkoušet. Při tomhle čtení je velice důležité srovnávat. Asi nikdo se neubrání prvotnímu nadšení, když zjistí, že "to funguje", že napojený koník za ním chodí jako pejsek nebo na ukázání skočí nejbližší oxer. Je možné, že vás již zde některý z výše uvedených pánů osloví natolik, že budete mít pocit, že jen ta jeho cesta je jediná pravá a správná a přesně pro vás. Je to možné a pak vám gratuluji, já tolik štěstí neměla. Vždycky se našlo něco, co mi do mé představy nezapadalo, nebo o čem si můj kůň nemyslel, že je to pro něj dobrý nápad. Třeba že Parelliho hry nejsou pro koně žádnou hrou, že nechci, aby mě kůň slepě poslouchal, ale naopak, aby se mnou komunikoval, že cíle se dá dosáhnout i bez věčného nahánění koně a že chambon koně přinutí k tomu, co mi i bez násilí sám nabídne, pokud mu dopřeju čas a pohodu.

Ne, nezavrhuji tyto metody a se svými zkušenostmi k tomu ani nemám právo, jen se snažím ukázat, že všechno je třeba brát s rezervou. Pevně věřím, že citlivý člověk, který svého koně respektuje jako partnera, neláme věci přes koleno a nedopouští se závažných chyb, je schopen svého kamaráda vychovat stejně dobře metodou Lyonsovou jako Paalmanovou. Tohle všechno říkám proto, abyste v žádné z těchto metod nehledali svou spásu, když se něco nedaří. Spása není v metodě, ale v přístupu ke svému zvířeti. Pokud vám Parelli napoví, jak najít ke koni správný vztah, udělal hodně. Úspěch ale není v tom konkrétním postupu, nýbrž ve změně vašeho myšlení.

Větší procento lidí ale asi zjistí, že sice všechny tyto myšlenky jsou zajímavé, ale přesto to stále není to "pravé ořechové". To také těžko může být, protože vždy záleží na konkrétním člověku, koni, problému a podmínkách. Takže ve výsledku přijdete jistě na to, že si musíte utvořit svou vlastní filosofii, své vlastní schéma a do něj budete pouze dosazovat, co jinde vyčtete a okoukáte. Spoustu věcí zavrhnete, málo jich přijmete. A jsme přesně u toho, čemu se říká kritické myšlení.

S posledním odstavcem naprosto souhlasím :). Ale zpátky k realitě.

Práce nám šla od ruky, jak jen se dalo a hodinu jsme zakončily tak, jak většinou. Vylezla jsem si na plastovou židli, protože jsem toho názoru, že by si Sihája měla zvyknout na to, že jsem občas výš - nad ní. Někteří koně z toho prý mají strach, nebo znervózní, když se jezec při obsedání dostane "najednou" do této polohy. Proto tomu cíleně předcházím. Občas se o kobču už i opřu, zatlačím na hřbet a dodnes klidně stála. Taky jí hodně sahám na hlavu a uši, aby byla zvyklá, že jí čas od času sklopím ucho, přetáhnu něco přes hlavu - aby pak nebyl problém, i když na ohlávku je zvyklá a naučená suprově už z domova :), takže je to spíš opakování.

No, a jak si tak lebedím na boku, kobylka stojí, rozhodla jsem se, že na ni zkusím sednout, jen na chvíli. Moje původní představa byla vždycky taková, že na ni nejdříve jen sem-tam sednu, aby si zvykla na moji váhu, aby se s tím srovnala - bez nutnosti chodit a vždy jen na chvilku. Až si bude chtít popojít, zkusit zkorygovat pohyb i s "nákladem", tak ať si popojde. Nikam nespěcháme, první kroky stejně chci absolvovat až se sedem - s ohledem na její hřbet, takže je to zatím jen takové "hraní".

Vím, dosednutí nebylo zrovna "bavlnkové", i když na tom videu to vypadá, jako bych na ni skočila a dopadla tvrdě. Sama se tomu divím. Ve skutečnosti jsem přenesla váhu dost na ruce, takže dosed zase tak surový skutečně  nebyl, spíš rychlý. Docela jsem se bála, abych ji nekopla, proto jsem to brala poněkud s "výskokem", hlavně  nohou neuškodit. Důležité je, že Sihája nehnula dle očekávání ani brvou, klidně si stála, přežvýkla si - bez emocí. Její mamka je také výborný charakter a při obsedání to bylo prý stejné, takže Hájka pokračuje v rodové tradici. Popravdě, jsem to čekala a jsem šťastná.

V této gymnastice ale pokračovat zatím nebudu. :D Budeme kupovat uzdečku a začneme zvykat na udidlo, na jeho význam, chtěla bych zkusti práci na dvou lonžích.  Chci také koupit jednoduchý gumový obřišník, jen aby držel dečku a začneme pomalu zvykat i na toto. Od vyvazovaček, gogue a podobných udělátek se distancuji.