Stalo se. Někteří to nečekali, někteří nevěřili.. někteří už ani nedoufali. :D Ale ano. Stalo se. Letos jsme se konečně rozhodly /nebo spíše já se rozhodla :D/, že sedět na zadku doma v Dobroticích už není ono. Tedy ne, že by na tom bylo cokoli špatného, naopak (!), ale nikdy jsem se netajila s tím, že i když nemám ambice co se týče obtížnosti, na závody se vypravit "jednoho dne" chci. Pro radost, pro zábavu, zkušenosti, zkrátka pro všechny ty pocity, které s tím souvisejí.. Ten den nadešel posledního května.
Nebyla bych to ale já, kdyby se to obešlo bez zádrhelů, komplikací, no zkrátka problémů jako takových. Čas nakonec ukázal, že vše zlé bylo nakonec pro něco dobré. ;)
Když se mě asi před čtvrt rokem u pokladny v práci zeptala známá, jestli nevím o někom (u nás ve stáji), kdo by s nimi odjezdil alespoň nějakou tu hobby drezúrku, pokrčila jsem rameny. Domča přece jen už jezdí špíše na oficiální závody a navíc se dvěma koňmi a ostatní jsou spíše skokového zaměření, pokud už jezdí v anglii.. nejlepší na tom je, že mě tehdy skutečně vůbec nenapadlo, že bych jela sama :D.. za cca dva měsíce však bylo všechno jinak.
A bylo to zase u pokladny, jen o nějaký čas později, kdy jsem Renči připomněla, že pokud jde o toho člověka, který by s nimi sjel pár drezúrních hobby závodů, už o někom vím. O sobě. Rozhodla jsem se tak nějak spontánně, sama od sebe. Nebyl v tom žádný spouštěč, snad jen chuť letos už konečně někam vyrazit 's kůží na trh,' - jak se tak říká. ;) Jak ale znám Siháju, nebude to hned na nějaký výkon, to její koukání, řešení, plašení a zkrátka vznětlivost jako taková, bude chtít čas.. a spousty a spousty pokusů. Začít ale někde musíme a pokud chceme závodů absolvovat letos vícero, byl konec května nejvyšší čas (těžko si se svým platem mohu dovolit jezdit vícekrát do měsíce po závodech..bohužel). A tak bylo rozhodnuto. 31. května vyrážíme do Bohuňovic za Olomoucí.
Jelikož drezúrních hobby závodů je v našem kraji žalostně málo, první šibeniční termín zkrátka musel vyjít. Po stručné domluvě jsme se začaly shánět po přepravníku, a jak už to tak bývá, všichni známí týden před závody nakonec odřekli, že už něco mají (většina jela na bližší parkury).. dokonce ještě v týden závodů nám padly poslední naděje a tak přišel na řadu inzertní server. Nakonec se podařilo sehnat Petra od Přerova, který byl již od samého počátku velmi vstřícný, za čekání (jak se později ukázalo DÍKY BOHU nic nechtěl :D) a za km 12Kč nám přišlo jako fér cena. Samozřejmě že rozhodl také komfort, tedy především přepravník, protože některé další nabídky, dle slov Renaty vypadaly, jako by se s námi po cestě měly rozpadnout. :D
Nakonec jsem ale byla velice mile překvapena. Auto snad ani komentář nepotřebuje :D, přepravník byla klasická europa, kterou jezdí také Martina a na kterém jsme celou dobu trénovali. Navíc krásně udržovaná. Čekala nás cesta daleká, cca 50km, docela jsem z toho měla obavy, na první závody to bylo velké sousto. Tak nějak vnitřně jsem ale cítila, že to zvládneme a jelikož jsem se právě kvůli své věčné smůle naučila na vnitřní pocit dát, rozhodla jsem se neustoupit.
A tak se i přes vražedné pracovní vytížení pracovalo na nastupování a na vozíku (což se zlomilo hlavně tři dny před závody), kdy jsem konečně přišla na metodu, která bude, snad, trvalá. Předtím jsem totiž kobylku pomalu navykala na to, že ve vozíku chvilku postojí, ale nikoliv na to, že se to po ní vyžaduje, aby v přepravníku prostě zůstala, dokud já nezavelím, že se vystupuje. Částečně za to mohla právě znalost její povahy a vědomí, že pokud začne panikařit, bývá to obvykle docela vyhrocené.. časový handicap nás ale přiměl zkrátka zabrat a v podstatě nám nedal na výběr. Nakonec jsem dva dny před závody sledovala, jak kobylka ochotně sama nastupuje do vozíku, i když já zůstanu venku a uvnitř si v klidu žere a čeká, dokud ji nevyvedu ven. :) Opravdu jsem byla moc spokojená.
To pod sedlem to šlo od desíti k pěti spolu se dny, které ubíhaly jako zběsilé. Konečně jsem si ale vyrobila plánovaná drezúrní písmena z kbelíků, které v práci vyhazujeme a k ničemu nejsou, tedy pokud nevíte, jak je využít. ;) Moc se to povedlo a určitě hodně pomohly. Rozhodně k tomu, že díky neustále se opakujícímu rozestavování písmen a jejich výrobě jsem již před závody znala drezúrní obdélník zpaměti :D (tedy 20x40 ;)). Z1 jsem sice z hlavy znala, obsahově určitě, ale pokud si ji člověk přece jen zajede na koni přímo, je to zase o něčem jiném. I tu jsem se vzorně naučila, především díky domácí přípravě. Co se Siháji týče, vzala jsem si k srdci známou radu, že úlohu nesmíte jet vícekrát, nebo se ji kůň naučí a bude předvídat a posléze také předbíhat a tím vám jízdu kazit třeba spěcháním. Kobylka je navíc po čertech chytrá, hlavně bížící se cvalovou pasáž by si jistojistě zapamatovala už doma :D a to jsem nechtěla riskovat.
Už před závody se začala projevovat únava, protože o nějakém týdnu volna jsem si mohla nechat jen zdát a tak po dvou dnech ranní (vstávání po 4 hod.) jsem trávila u koní odpoledne a poté už zbývaly pouhé dva dny, bohužel odpolední. Jelikož ale byla třeba ještě potrénovat jak přepravník, tak samotnou jízdu, musela jsem tedy jezdit ke koním ráno - aby byl čas, rovnou v 7. Od koní jsem šla téměř ihned do práce a tam trčela asi do 21 hodin, takže pak už jen sprcha, večeře a postel..a takto dále. Moc jsem toho tedy nenaspala a představa, že ještě budu podávat v sobotu ráno nějaký výkon, mě děsila už tehdy.
V pátek odpoledne, kdy jsem trčela v práci a pověřila mamku s přítelem, aby kobyku alespoň vyčesali, mě neuvěřitelně potěšila zpráva, že mě 'našinci' ;) nenechali ve štychu a s přípravou pomohli, především pak Libuška, která podala perfektní výkon. Kobylka se druhého dne leskla a bílé ponožky jí svítily čistotou. Po práci jsem ještě do jedenácti pucovala perka, chapsy, sedlo, uzdečku a vůbec všechno, protože nemám věci speciálně na závody - jela jsem v podstatě v 'pracovním'. A udělat si hned napoprvé ostudu, já - neústupný perfekcionista :D, to bych nemohla. Po sprše a rychlé večeři mě už čekalo pouhých pět hodin spánku a budíček ve 4.
Díky únavě z posledních dnů jsem spala jako zabitá, čemuž se docela divím. Hlavní obavy byly z přepravníku, i když již značně utlumené zdařilými pokusy z uplynulých dnů. V pátek jsme dokonce Siháju uvnitř zavřeli - jak zábranu vzadu, tak rampu.. to byl doposud nevídaný výkon! :)) Po krátkém chystání, kdy jsem především zabandážovala kobylce nohy, nasadila chránič ocasu a pro sichr i odpocku, jsme vyrazili pěšky do nedalekých Žop, kde se mělo nakládat. Domluva byla jasná, chceme naložit současně a ne zvlášť, protože obě děvčata (Sihája i Lima) nejsou s přepravníkem zrovna kamarádky. Je to ale kousek a procházka nám oběma jen prospěla.
Nakládání proběhlo, co se Siháji týče, naprosto v pohodě, do přepravníku vešla bez remcání hned a nechala se v pohodě zavřít. Pak přišla na řadu Lima, která se ale rozhodla, že dnes se nikam nepojede a téměř 3/4 hodiny odmítala nastoupit. Kdyby bylo více času, rozhodně bychom to jen tak nevzdali, ten se ale nebezpečně krátil a já už tak byla na vývrat, protože jsem už viděla v hlavě katastrofický scénář, kdy sedlám koně, vyděšeného z cesty a bez opracování jedu rovnou úlohu..:D Renča se proto nakonec rozhodla, že vezme jiného koně, zkušeného mazáka Little cake, který - jak se nakonec ukázalo, byl ideálním parťákem pro první cestu přepravníkem (co se závodů týče). Sice jsme museli koně ještě prohodit, protože Sihája, která musela opět vystoupit, nechtěla do vozíku za 'koláčkem,' - a on za ní, nakonec se ale nechal přemluvit a nastoupil. Potom už jsme ale uháněli směr Bohuňovice a spěšně hledali číslo na sekretariát závodů, abychom se mohli odprezentovat telefonicky.
Během cesty po dálnici mi ale během telefonního hovoru zatrnulo: odpoledne jsem totiž musela znovu do práce a závody stíhala jen tak tak..takže když se ozvalo ".. až ve čtyři..," udělalo se mi lehce nevolno..:D Nemusím popisovat, v jakém psychickém stavu jsem se nacházela, když se potvrdilo, že hobby závody byly přesunuty až na odpoledne, za oficiální část programu a tím pádem jedeme naprosto zbytečně brzy. Nicméně, byli jsme již na cestě a pokud bychom to ještě otočili, už bych na žádné závody ani nejela.. nezbylo tedy nic, než jít s pravdou ven, obvolat všechny, omluvit se v práci a pustit se do shánění náhradníka. V tu chvíli jsem byla více vynervovaná z práce, než ze závodů. Ty jsem naopak (nejspíš v důsledku toho), nesla až podezřele klidně až téměř do konce.
Staňa s mamkou to museli otočit, aby ji odvezl zase domů (byla strašlivě zklamaná, ale nedalo se nic dělat), aby stihla slučák po x-letech z gymnázia, který měla na 14 hodinu.
Hned po příjezdu jsme šli na věž rozhodčích, kde nám bylo sděleno, že závody jsou skutečně odloženy a ne na 16, ale na 17:10.. čekalo nás v tu chvíli neuvěřitelných DEVĚT (!!!) hodin čekání.. což si nedokáže snad nikdo ani představit. Všichni jsme z toho byli na vývrat, ale nedalo se nic dělat, vzdát to se nám nechtělo, když už jsme byli na místě. Oficiální závody tedy začaly, přes hrazení jsme sledovali některé úlohy a přitom popásali koně, ani mi v tu chvíli nedošlo, že kvůli posunu závodů nemám ani startovní číslo, ani nasazenou uzečku na koni.. upozornila nás na to až jedna z rozhodčích.
Původně jsem totiž myslela, že ranní hobby - dvě Z úlohy nikdo hrotit nebude, natož startovní čísla - omyl. A protože nebylo od koho si je půjčit, musel Staňa zajet do Bukefala do Olomouce koupit nová. Chvíli jsem přemýšlela, jestli má cenu prudit s čísílkem napsaným ručně na papírku (i to jsem v krizových situacích viděla a zažila), nakonec ale nikdo nechtěl pokoušet osud (či nervy pořadatelů) ;)). To s uzdečkou jsem měla větší problém. Já, která kobylku na udidle téměř ani nevodí navíc s udidlem zásadně nepase (když už má Sihája udidlo, pracujeme, takže se pást nesmí..), jsem musela překousnout bezpečnostní pravidla a smířit se s tím, že ho bude muset Sihája mít v hubě celých devět hodin. Žádné ohledy jsem, pravda, nečekala.. byl nám nabídnut box, ale dalších 300 jsem dávat nechtěla, hlavně proto, že seno nebylo v ceně a Sihája by asi v cizím prostředí, v cizí stáji, v prázdném boxu asi zbláznila. To jsem raději popásala, prováděla ji, a byla zkrátka s ní, i když jsem cítila, že jsem čím dál víc vyčerpanější.
Honily se mraky, počasí bylo střídavé - chvíli zataženo, vítr a zima, chvíli zase ostré slunce, horko. Umíněně jsem setrvávala v mikině, protože rajtky jsem po dvou hodinách měla jako prase, bílé tričko už jsem riskovat nechtěla. Už tak jsme si střihli dost ostudy. ;) Kupodivu se nedostavoval ani hlad, ve dvě jsem se dokopala sníst za celý den alespoň dva párky v rohlíku (samozřejmě jsem byla kvůli práškům bez snídaně). Pitný režim jsem dodržovala spíše Sihájin, než svůj, dělalo mi totiž starost, že nechtěla pít, odpolední horko ji ale nakonec k pití přinutilo a tak mi spadl ze srdce alespoň malý kamínek. Byla ale pořád neklidná, nervózní, a tak jsem se rohodla chvíli na ni sednout, aby se rozkoukala i pod sedlem - taky jsem chtěla vědět, co bude dělat.
Podle očekávání byla mimo, mnohem více ji zajímalo vše okolo, než nějaké moje pobídky :D no a především se samozřejmě dostavilo také ono vzrušení, které u mého koně jaksi odbourává veškeré vnímání zadržovacích pomůcek. :D Nezatěžovala jsem ji, ihned, jak se trošku zklidnila a celkově začala trošku vnímat, jsem šla dolů.
Čas se neuvěřitelně vlekl, mě navíc rozbolela hlava, bylo to poprvé, co jsem se na závodech neskutečně nudila - především proto, že jsem nemohla sledovat jízdy, ale musela jsem pořád jen pást, vodit a zkrátka držet Siháju.. začala se ozývat záda a svaly za krkem. Paťa a Renča mezitím trénovaly, protože Paťa původně měla jet na jiném koni. Holky našly vzadu další obdélník s pískem a geoškou, mimo hlavní opracoviště, kde mohly krásně potrénovat úlohu, aniž by rušili ostatní nebo napak. Chvílku jsem váhala, pak jsem ale kolem jedné hodiny kobylku znovu nasedlala a jela si dvakrát zkusit cvičně úlohu.
Sihája byla opět k neutahání, hnala dopředu, rvala se mi do rukou, nicméně byla na zadním obélníku mnohem ochotnější a pozornější, než na louce. Osvěžily jsme si zadání a já se přesvědčila, že znám úlohu skutečně zpaměti, Renča sice četla, ale jeden nikdy neví ;). Nechtělo se mi ji brát pod sedlo, ale při pohledu zpátky jsme to obě potřebovaly ke zklidnění. Také to byla vinikající možnost projet se v klidu kolem hrazení obdélníku i jedné budky pro rozhodčí - protože tohle doma opravdu nemáme :).
Další hodiny se neuveřitelně táhly, čas na displejích mobilních telefonů se stal nejsledovanější věcí všech členů naší skupiny. Krátce před pátou začali oba koně podřimovat, dostavila se celková únava o mém fyzickém stavu raději pomlčím.. byla jsem totálně vyčerpaná. Nakonec jsme ale nasedlali, já konečně nahodila sako a hurá na opracoviště, všichni ostatní účastníci této soutěže se tvářili neobyčejně živě, jen my se plahočili, jako bychom dojeli po kopytě :D. Sihája už byla značně vynervovaná, protivná, na hlavním opracovišti se navíc neustále lekala zvuků z venčí areálu, ke byly přepravníky. Byla napjatá, naprosto nevnímala..prostě nebylo to ono ani náhodou. Začala jsem se smiřovat s tím, že úlohu snad ani neodjedeme..a pokud ano, tak s vyloučením za 3 'omyly' v kurzu nebo nedobrovolné opuštění obdélníku. :D
Nakonec mě přítel přiměl jet opracovat na zadní obdélník, kde nám to šlo mnohem lépe a skutečně se dostavil výsledek. Za chvíli se se Sihájou dalo i 'mluvit,' a krátce před začátkem soutěže předvedla podle mě vrcholný výkon toho dne..škoda jen, že nám už na další nevydržely síly.
Na obdélník jsme vyjely nastro jako čtvrté v pořadí, docela foukalo a především díky únavě a ztrátě koncentrace jsem zaslechla cosi jako zvonek a jelikož všichni (včetně rozhodčích a diváků) se již dívali na mě, vjela jsem do obdélníku. Když se ale při pozdravu ozval zvonek znovu, bylo mi jasné, že jsem ho přeslechla a tím pádem vjela do obdélníku ještě před zvoněním - za což je vyloučení. Rozhodčí si mě zavolala k sobě, načež jsem se omluvila, že jsem pravidel znalá, ovšem zvonění jsem přeslechla. Naštěstí měla pochopení a řekla mi, že mám začít znovu. Být to oficiální závody, okamžitě letíme. Kdybych po těch devíti hodinách úmorného čekání ještě skončila bez hodnocení, asi už bych se šla oběsit na otěžích na nedalekou krosovou překážku :D :D :D.
Napodruhé jsme úlohu odjely, hodně jsem ji brzdila, protože měla pořád tendence zaskakovat do cvalu a zkrátka capovat, - už ji to taky nebavilo, přesto jsme úlohu zajely bez větších chyb. Nejvíce mě mrzí, že jsem se nechala rozhodit nepodařeným startem a přestala jsem sledovat písmena tak, jak jsem měla..v některých figurách jsem hodně mimo linii.. Vyčten nám byl především můj ztuhlý sed (čemuž se v důsledku únavy, spánkovému deficitu, bolesti za krkem a v kříži a pracovnímu vytížení v kombinaci se stále se opakujícími zadržujícími pomůckami absolutně nedivím..) a méně kmihu (čemuž se zase nedivím u Siháji - po náročné cestě, celému dni na slunci a mým stále se opakujícím zadržujícím pomůckam :D).. no, daly jsme nakonec pěkných 54%, kdo ví, jak by to dopadlo, kdybychom nečekaly tak dlouho, kdybych si v práci vykřičela volno alespoň dva dny volna dopředu, kdyby.. no zkrátka to dopadlo, jak to dopadlo. O jediné procento nám unikla pátá příčka, tedy stužka.
Přesto jsem na nás nesmírně pyšná, do stájí jsme dorazili až o půl osmé a domů až o čtvrt na devět. I přes to dlouhé, úmorné čekání se nakonec závody vydařily. Pobraly jsme spoustu poznatků a zkušeností, opět jsem se dozvěděla spoustu nových věcí o sobě i o svém koni. A o to, myslím, šlo tentokrát především. :)