A že se křtilo..:D Ale abych nepředbíhala, začnu pěkně od začátku..
Na Huberta se nás vypravovalo z Ranče u Tuffa krom pár dalších přespolních asi 9. Shromáždění bylo v Jankovicích, na "rodeu," kde se v létě pořádají poměrně známé westernové závody. Sraz byl v 10, jak to tak ale bývá, vyjízdělo se nakonec po jedenácté a tak už byli někteří účastníci v poněkud veselejší náladě.. Po stručném proslovu se zavelelo k odjezdu, ale nikdo se příliš nehrnul :D, tak jsem se toho s pár dalšími ujala tak nějak sama :). Síhája byla sice překvapená, proč je všude kolem tolik cizích koní, nic vážnějšího si z toho ale nedělala. Zato náš stájový a vyjížďkový kolega Bazz nezapřel svou "plnou krev" a zuřivě klusal na místě už po prvních pár krocích. Držela jsem si odstup od některých "divočáků" a šla krokem, Sihája občas zkusila vyklusat, ale nebylo jí to moc platné.
Po přebrodění potoka a projetí lesíkem byla na obzoru první louka včetně prvního skoku. Obešel se velký kruh, protože jezdci byli roztahaní (celkový počet jsem zatím nikde neobjevila) a pak byla možnost si skočit. S velkou mezerou před koněm jsem se tedy vydala na první smělý skok. Sihája byla v pohodě, klusala pěkně na skok, už už jsem se připravovala...když mi tam z ničeho nic vjeli velmi rychlým cvalem dva jezdci ve westernových sedlech a přímo na skok. Nezbylo tedy, než Siháju stočit od skoku, protože bych jim nejspíš skončila na zádech, kdybych jela dál. To Siháju doplašilo a další dva pokusy mi, poprvé v životě, vyhla vlevo. Počkala jsem si tedy na Míšu s Bazzem, za kterými jsme jako za vodícím koněm, nakonec přes skok přešly - sice váhavě, ale přece.
Jelo se dál, následovaly nějaké další skoky - byly tři po sobě, takže jsem si najela jen na poslední /byla větší mezera/ a tentokrát za Lordem jsme ho překonaly taktéž úspěšně.. Další úseky byly pak trošku chaotičtější, ale Sihája se držela, nejančila a pokud jí někdo vyloženě nevystartoval za zadkem, držela se tempa, které jsem jí určila. Následovaly další louky a kopce, nedaleko rybníka, kde jsme v létě plavily pak byly další tři skoky po sobě.. I tentokrát jsem chtěla najet na poslední skok, stejně však jezdci před námi přední dva shodili a tak jsme si skočily jen poslední, křížek. Ten byl naprosto bez problémů. Pak následovala přestávka, asi čtvrt-hodinová, po které se pokračovalo z kopce dolů.. směrem na Brusné.
Kopec byl strmý, takže nám sestup dal docela zabrat, dole začali být koně zase neklidní. Zejména jeden menší, s jezdkyní bez sedla nás neustále častoval nálety, po kterých se ho jezdkyně vždy snažila držet na místě a následoval další trysk.. nějak jsem ten postup nepochopila.. Bylo to ale nepříjemné, protože zejména Bazz se u toho hodně naplašil a atmosféra se přenášela i na další koně, včetně Siháji. Následovaly další louky, na jedné z nich začala Sihája nepříjemně vystartovávat, člověk nevěděl, jak ji brzdit.., nakonec jsme ji ale přešly více-méně v klidu.. Pak cesta po silnici a nakonec velmi strmý výstup lesem - na kterých bych popravdě, pokud by to nebyla součást Hubertky, ani nepomyslela - jelo se úzkou cestou s kamenným a kořenovým podkladem (na zabítí). Člověk nevěděl, jestli to má vycválat (jako většina) a riskovat při tom, že se kůň na kamanech a kořenech zraní, nebo se pokusit o nemožné - projít to krokem. Jelikož to ale bylo nevyhntelné, nechala jsem Siháju, ať tempo zvolí sama a raději jsem hleděla zpříma a snažila se hledat další, schůdnější trasu. Po zdolání jsem se jen modlila, aby se další trasa tomuto úseku podobala co nejméně..
Za vydatného jásání a peprných poznámek některých účastníků se pokračovalo na další louky. Tam jsem se snažila držet v houfu "klidných koní" a čekala, až se vlna bouřliváků převalí kolem. Pak jsme zbytek louky docválaly klidným plynulým cvalem, bez dalšího jančení a vyvádění. S odbočením směrem domů se začala stupňovat nervozita některých koní ještě víc, my nebyly vyjímkou. Na pár úsecích jsme šly v klidu, pohodě a pak se našel další dobrodruh, co to za námi odpíchnul tryskem a zase jsem měla deset minut co dělat :D.. Sihája s blížícím se koncem ale "raplila" víc a víc a bylo čímdál tím těžší ji uklidnit. Dokonce začala doslova vyrážet protii udidlu, mohla jsem jí ležet na hřbetě a ona zkušela vyrazit kupředu za každou cenu dál. To jsem si zapamatovala a budu na tom do budoucna pracovat.. Normálně totiž reaguje na udidlo i sed pěkně, ale jakmile je příležitost a důvod, je zběsilý úprk na prvním místě. Nakonec jsme dorazily na místo první pauzy, ke konečné přestávce, se svačinou.
Koně jsme uvázali, šli se najíst a odpočinout, čekalo se na zpáteční cestu - přímo na Rodeo.. Už jsem si říkala, že jsme to zvládly na prvního Huberta nějak "lehce".. :D Šeredně jsem se zmýlila. Kobylka totiž se zpáteční cestě pokračovala v raplení a spěchání. Projížděla se louka s posledními skoky, první jezdci ovšem druhý a třetí skok opět shodili, takže jsem se rozhodla jet a skočit si první skok. Když jsem ale najížděla, došlo mi, že pokud skočím, skončím opět někomu na zádech - tentokrát Míši s Bazzem, a tak jsem plynulým cvalem stočila na pravou ruku na kruh, že si rovnou najedu. Pak ale vlevo od skoku spustila jedna osoba dost suverénní řev přes celý prostor, lekla jsem se i já :D a to je co říct, kobylka poskočila a začala zase vyrážet, navzdory všem mým pokusům o zádrž - mimochodem čím dál méně účinným, vpřed. Chtěla jsem ji tedy srovnat, odskočit si a vydat se konečně do cíle, ale to byla chyba.. V momentě, kdy jsem kobylku srovnala na skok, naskočila do cvalu - jako vždy jistě a přímo na skok. Ještě si pamatuju, jak jsem ji u skoku pobídla a zvedla se ze sedla, když se kobylka pode mnou zapíchla, vytočila doleva a prostě mi to štycla-vybočila vlevo. Já samozřejmě (proklatá gravitace :D!) pokračovala v pohybu původním směrem a hurá za slaměný balík, na kterým jsem - jak si pamatuju, dopadla ramenem a pravou paží, zatím co nohama - jako obvykle na zem /nevím proč, ale tak nějak jsem si navykla seskakovat na nohy - což se mi tentokrát vymstilo/. Pravá noha dopadla první a bohužel se mi zvrtla /správně je to prý vymknutý kotník :)/.. dál mě ještě kobylka táhla pár metrů po zemi, protože mým blbým zvykem, který mi vyčítali snad ve všech oddílech, kam jsem chodila - že držím koně za otěže i po pádu a nepustím ho hned. Nakonec jsem ale pustila a Sihája se vydala bez jezdce směr domov. Po zvyku jsem hned vyskočila na nohy, ale hned jsem se zase vrátila k zemi - kotník nevydžel. Jinak jsem byla v pořádku, jen nahánění uprchlíka se ujali ostatní účasntíci Hubertovy jízdy, naštěstí se ale držela u koní. Já si to kulhala asi sto metrů k ostatním a nebylo mi zrovna do zpěvu. Nakonec jsem se, lehce mimo, vydrápala do sedla (které jsem musela přesedlat, protože mi při pokusu do něj vylézt sjelo :D) a při tom mi "pomáhala" paradoxně ta samá osoba, která mi koně před skokem prve zplašila. Než jsem si to uvědomila tahala mi kobylku ošklivě za hubu, ve snaze ji "podržet" při mém nasedání. Budu ráda, když se opět uvidíme minimálně zase na přesrok :).. Po cestě zpátky, s kotníkem bolavým, že se nedalo ani došlápnout do třmenu, jsem navíc se Sihájou už jen válčila. Plašila se strašlivým způsobem i nadále, ostatní navíc nemohli dočkat konce a tak pádili do kopce hlava-nehlava, avšak mé poblázněné zvíře nechápalo, že jeho jezdkyně je ráda, že sedí a do žádného zběsilého trysku se nyní pouštět nehodlá. Co naplat, že s námi šli koně krokem, ona chtěla prostě prchat. Sice jsme si to vyříkaly, ale zkoušela to celou cestu až do cíle a já už z toho chytala mírně neurotické stavy :D - i když to spíše z bolesti, která mi vystřělovala z kotníku do celého těla.
No, konečně jsme dojely, spolu s dalšími dvěma stájovými kolegyněmi jsme se svým pádům zasmály (nebyla jsem sama :D) a s lehkou únavou a tak trošku oddechem, že už je to za námi, jsme se všichni nakonec "dokodrcali" zpátky do stájí. Tam jsem s pajdáním kobylku obstarala, dala ven a pak se nechala odvést domů..
Kotník samozřejmě ihned napuchl a pajdám doteď, nicméně se to pomalu ale jistě zlepšuje. Nejsem žádný nováček, ten samý kotník už byl zvrtnutý asi třikrát - a jednou opravdu pořádně, takže nějakou tu "praxi" už mám :D, každopádně můžu slavnostně přísahat, že na tohohle Huberta jen tak nezapomenu.. A Sihája nejspíš taky ne.
Nicméně jsem si pak vzpomněla na loňskou vyjížďku ke kravám, kde se Sihája opravdu urvala ze řetazu a pádila hlava-nehlava pryč, se mnou na hřbetě. Tenkrát to bylo podobné, jako teď.. Plašení, vztekání, pokusy vyrazit vpřed. A musím říct, že i když pořád mizerně, zdařilo se mi ji tentokrát udržet pod jakous-takous kontrolou. V tom vidím kladnou stránku věci.
Taky mě to utvrdilo v tom, že bude nejspíš potřeba vrátit se - jakmile to bude možné - zase na jízdárnu a pracovat, pracovat a pracovat. Poslední týdny před Hubertem jsme totiž spíše jezdily ven, snad každý druhý, třetí den. Jízdárnu jsme pěkně zanedbávaly.. Nemůžu se dočkat, až se zase vrátíme do práce! :))
Takže to byly mé dojmy z první Hubertovy jízdy, kterou jsme se Sihájou absolvovaly.. Snad jsem některé z vás neodradila od účasti ve vašem okolí ... :D.