Zdá se, že moje prosby byly dnes vyslyšeny. Nebo jsem měla pro tetokrát dobrý nápad. I když foukalo víc, než je obvyklé, rozhodla jsem se nevodit Hájku do haly, ale využít toho pro svůj užitek. Navíc svítilo i slunce, takže slibně se rýsovaly i fotky. Není to tak dávno, co jsme spolu málem zoraly pole mýma patama, když se před námi najednou objevil igelitový sáček červené barvy, zamotaný do větví stromu nad námi, zlověstně šustící. Sihája zvážila své možnosti, pak to obrátila a dokonce to vypadalo, že mě poprvé v životě pořádné potáhá. Situaci jsme nakonec zvládly, rozhodla se běhat kolem mě a já tenkrát vycouvala a vzala ji domů (orat pole se mi fakt nechtělo).
Několikrát jsme pak spolu zkoušely něco s igelitovým sáčkem, ale v momentě, kdy mám šustící předmět v ruce, Hájka se ho nebojí. Až když je předmět v okolí a šustí bez mého přičinění, teprve štycuje uši. Sehnala jsem si největší igelitový pytel, co sehnat šel /na odpadky/ - tedy dva spojené k sobě a s tím pak zkoušela. Nechala jsem přes něj Hájku několikrát přejít, zacouvat. Zpočátku byla nedůvěřivá, ale to trvalo tak prvních deset sekund.
Pak už si to po pytli štrádovala sem a tam a dokonce se z nudy pokusila okusovat trávu kolem :). No jo, ale když igelit leží na zemi, bez hnutí, bez šustění, nemá to takový efekt. Někdo ale cviky s igelitem na zemi považuje za nácvik pozdějšího nastupování do vozíku. Tak či tak to mělo přínos. Lekce ale neskončila, uvolnila jsem igelit a nechala ho povlávat ve vzduchu, přičemž se koněčně dostavilo i ono zmíněné šustění. Vítr nesl pytel přesně na Hájku a ta sice opatrně stříhla ušima, udělala pár krůčků, ale jinak byla holka hodná.
Na poslední fotce mi dokonce igelit vyklouzl a přisál se na kobču, která z toho sice nebyla dvakrát nadšená, ale pro mou potěchu nikam neprchla. ;)
V poslední části, když jsem viděla, že kobylce pytel nevadí, jsem ho přes ni různě překládala, přehazovala a úplně nakonec jsem jí pytel zachytila za ohlávku, aby povlával kolem ní bez mého přičinění.
Dnes je to taková foto-reportáž :D, musela jsem si vynahradit skoro tří-týdenní blogovou neaktivitu. Zároveň myslím, že takhle je to vidět nejlépe a je to zase něco jiného než to, co děláme pořád dokola - práci ze země, lonžování a procházky. I pro kobylku je to zase něco nového. Tak snad se to líbilo i vám. :)