Červenec plný zvratů a "válečných" zranění
Je to šílené. Sotva si myslíte, jak už máte něco zvládnutého a jak vám to jde, začnete si být jisti v kramflecích a pak následuje pád. A doslova. Ale bohužel ne můj, ale Sihájin..
Zdravím všechny pravidelné čtenáře a připojuji omluvu, že tak zahálím, ale materiálu nebylo moc. Přítel jezdí přes týden pryč a focení na můj blog je to poslední, na co má o víkendu pomyšlení. A já jsem zase perfekcinonistka v tom nejodpornějším slova smyslu (i když v pokoji je "intelektuálský" nepořádek) a bez pořádného "matroše" se mi psát články prostě nedaří a nechce. Budu tedy doufat, že vás uplatím něčím delším, hodnotnějším a hutnějším. :D
A budu doufat, že dodržím sliby sobě samé dané a budu psát častěji..
Abych upřesnila ty řeči o pádu, začnu od začátku této "kauzy". Všimla jsem si totiž, že v posledních dnech je Hájka na procházkách na ruce uspěchaná, neklidná a lekavá. Přitom těmi místy jsme chodily často. Nemyslím, že vina bude v tom, že má přebytek energie a "vymýšlí".. Já osobně si myslím, že koně vymýšlí v 5% případů, ale v 95% existuje pádný důvod - jen si ho my, lidé nedokážeme zdůvodnit jinak, než že to svedeme na povahu našeho koně. :)
Poprvé jsem si toho všimla na procházce s mamkou asi před dvěma týdny. Šly jsme po klasické cestě, když asi v půlce začala Sihája vyvádět, obíhat kolem mě dokola cvalem (kola proto, že jsem ji držela za vazák, jinak to byl jasný směr "domů"). Pak se dostavilo dokonce vztekání v podobě vyhazování a škubání za vazák. Bylo ale zřejmé, že je z něčeho nervózní, protože pořád civěla jedním směrem. Takže se šlo místo procházky sviňským krokem zpátky a z výchovných důvodů do haly /jízdárna byla rozbahněná/. Tam byla celou dobu poplašená a neklidná, ale po pár dalších pokusech hned ze začátku již pak nevyhazovala ani se nevztekala.
Byla jsem z toho popravdě docela špatná, když i druhý den na jízdárně předvedla na laně pár kozlů opět se šklebením. Nejsem na to zvyklá, u ní ne, v životě se na mě nezašklebila. Bylo to 4. 7., den před tím bylo na léto velmi chladno a foukal studený vítr, bylo asi 13 °C. 2. 7. se jen BikeMarathon Drásal a tak jsme s paní Janou utekly raději do lesa (i když, jak jsme posléze zjistily, nebylo nám to nic platné, cyklisté byli i tam), kde dostala docela zabrat - stoupání do kopečka, menší svahy a spousta záludných kořenů. Byl to s Hájkou náš společný 5-tý terén. :) Navíc kvůli cyklistům i dlouhá objížďka (určitě byste nechtěli riskovat srážku koně s kolem jedoucím asi 60 km/h a následky tohoto střetu). Ve zmíněnou neděli jsem jela raději kobylku schovat dřív a našla jsem ji ve výběhu, třást se jako ratlíka - doslova. Nikdy jsem koně neviděla třepat se, přisuzovala jsem to předchozí námaze svalů. Sihája šla okamžitě do boxu, kde dostala deku, která nasála vlhkost a hlavně zahřála. Nemyslím si, že by můj kůň byl kdovíjaká primadona, nemyslím si ani, že by jí byla kdovíjaká zima (to by se v zimě asi zbláznila), ale bála jsem se spíš nachlazení, protože promáčená a profoukaná studeným větrem byla až dost. Starší kolegyně, v té době semknuté u přístřešku - v něm i kolem něj, ji samozřejmě k sobě nepustí na 5 metrů a tak stála nejspíš celý den na větru. Po čtvrt hodince jsem deku sundala a Sihája zůstala doma. Jestli mělo počasí vliv na události 4. 7., to nevím, ale když už jsem si vzpomněla, chtěla jsem to zmínit.
Ještě jsem se ale pořád nedostala k tomu pádu. Počasí se střídá hrozným tempem, chvíli je zima, pak zase horko na padnutí. Od oného poplašeného pondělí jsem kobylku chvíli pošetřila, zaměřila jsem se opět spíš na práci ze země a vynechala na pár dní i ježdění. Už ve středu byla však Sihája opět jako obvykle, klidně stojící a celkem ochotně pracující jak na laně, tak lonži. Přesto jsem od 5. 7. ubrala a věnovala se práci ze země a jezdila jen na jízdárně..
Na procházku jsme se pokusily jít až 12. 7., schválně opačným směrem a stejně byla Sihája hodně nervózní. Pořád se rozbíhala a byla napnutá jako struna. Opět na trase, kterou už zná nazpaměť. Do stáje jsme ale nakonec došly bez problémů. Brala jsem to jako dobré znamení, zlepšení od minula. Ale právě čtvrtek 14. 7. mi zarazil tipec. :D Šlo se opět s mamkou, opět oním osudným směrem (opačným, než je na videu) a kobylka už cestou tam stávkovala, co to šlo. Nechtěla jsem, aby jí to prošlo, aby si zvykla, že když si dupne, tak se nikam nejde a naopak, že se jde zpátky a tak jsem ji nakonec tím směrem dovedla, ale už na konci ohrad přišel obrat a následné plašení se mě jen utvrdilo v tom, že jsem se šeredně mýlila. Zatím, co jsem se klisnu snažila dostat zpátky ke stáji, lítala kolem mě a protože cesta vede po betonové cestě a jinak jsou kolem ohrady, bylo to pěkně těžké. Pěti-metráková kobyla se hrnula domů, škubala za ohlávku ve snaze se mi vyvléct, což se jí nepodařilo, ale chvilky to byly perné. Nakonec jí to na betoně podklouzlo a sedla si na levý bok - sjela. Ihned se sice postavila a já si vytyčila ji co nejrychleji dostat ke stáji, aby se zklidnila a já ji mohla prohlédnout. Povedlo se, i když zase letěla jako tryskáč. Je z toho pár oděrek, které jsme hned desinfikovali. Kobylku jsem pak vzala ještě na lonž, ale jen v kroku a tak na 10 minut, jen abych se přesvědčila, že nemá nic naražené moc (napuchlo by to) a že nekulhá. Někteří koně totiž zakulhají až poté, co se zklidní. Naštěstí zůstalo jen u oděrek a já se zase začla intenzivně zabývat možnýma příčinama.
Rozhodně to nebylo jen rozladění od dotěrného hmyzu (ovádů je tam teď moře a jsou značně při chuti), ale věřím, že svůj podíl to mělo.. Neříkám, že jsem s procházkama skončila, to rozhodně ne, jen je ale nechám přes léto na klidnější dny bez větru a po důkladném pokropení repelentem. Však my na to přijdem, kde je zakopaný pes..
Oproti tomu pod sedlem nám to jde dobře. Zrovna včera jsme byli opět v terénu, kde je Hájka hodně dopředná, mám ruky zase vytáhané jako opice :D. Vše ale zvládá dobře, nebojí se, do potoka se hrne lačně, dokonce už si i zkusila zahrabat nohou, jen mám takové obavy, jestli si nevyzkouší i lehání. A tak se tam raději moc nezastavujeme. Na poslední vyjížďce se lekla jen velkého psa, který se opěl s burácením o plot a ptáka, co vyletěl z rýnku. Oproti tomu zajíc, přebíhající nečekaně z keře do keře, jí problém nedělal. Je rozumná, nechci si ani představit, kdyby měla dělat to, co na ruce. Pod sedlem se jen přikrčí, ale většinou neutíká. To už musí opravdu odněkud něco vyskočit.. Třeba jako v dědině dvě nevychované děcka, která si na nás cvičily, jak hlasité je flokování jejich kol na štěrku za mostkem. Jen co jsem ukočírovala zvíře, ujel mi dost hlasitý a ne moc lichotivý proslov, protože bylo zřejmé, že to bylo nashvál, nejspíš pro senzaci nebo pobavení. Snažila jsem se nebýt sprostá, ale hlasitá jsem byla tedy dost.. Je škoda, že nemůžu přinášet i záběry z terénu, protože přítel je zapřísáhlý strašpytel, co se koní týče, i když poté, co mám Siháju se hodně otrkal. Na koně ale vylézt v nejbližších pár letech nehodlá ;). Pořídil si ale mobil s velmi kvalitním nahráváním videí (což je asi jediná výhoda, co z toho plyne pro mě :D). A tak alespoň zase jedno odjezdové, abych zpravila to minulé faux-pas. :D Už pro ty autentické záběry ze začátku. :D
Ve fullscreenu (režim celé obrazovky) je video v HD kvalitě..prý :D
A aby nadpis nebyl jen tak přebytečný, další šrám nám (krom kousanců od ostatních klisen) přibyl hned dva dny po uklouznutí na cestě. Když jsem vedla kobylku do stáje, míjeli jsme nějakou paní s dcerou, Beana (maxi pes) a aby toho nebylo málo, Sihája zavadila o madlo koleček. Rána jako z děla, neviděla jsem to (nevidím za sebe), ale kobylku jsem pak jen brzdila, když se rozběhla a na noze za pár minut otok a malý, ale hlubší škrábanec. Opět jsem sáhla po zelené desinfekci Sihája už teď vypadá jako appaloosa :D, otok ihned schladila vodou, pak studeným zábalem - pro jistotu - mám už hrůzu z boulí na nohách, to jistě chápete. Pak šla hájka povinně na lonž a přes kavalety. Nohy totiž zvedá jen velmi nerada a už při vyvádění z výběhu je schopná se natáhnout na prvním kavaletu, hned u východu.. A tak se nesmíte divit, až na dalších fotkách bude mít zelenou nohu...
Tak zase brzy (snad) nashledanou. :)
PS: nálevky se zlepšily, už nemíváme takřka žádné, jen za horka. Veterinářka mi toho moc neřekla, jediná kloudná věc snad, že to mám chladit, s čímž mi moc nepomohla, protože už dávno vím, že chladit se mají otoky, nikoliv nálevky.. Na ty to nepomáhá, v horkých dnech po práci spíš naopak. Takže nezbývá než čekat ještě na názor jiného veta.