Z českých luhů a hájů cvalovými skoky a jiné.

 Ano, dnes jsem poprvé na svém pokladu cválala širými loukami Hostýnských vrchů :D. Na konci minulého týdne jsem Siháju nechala poprvé zacválat na jízdárně, ale jelikož o nějakém shromáždění nemůže být zatím v žádném případě řeč, je nám "dlouhá" stěna naší jízdárny zkrátka krátká :D. Do cválání na kruhu se mi na tom "betonu," který se z povrchu na jízdárně díky suchu a raním mrazíkům stal, vůbec nechce, na druhou stranu práce v klusu už se nám daří a kobylka už je rozhodně ovladatelnější. Už minulý pátek mi ale přišla taková znuděná, bez té své pověstné jiskry v oku a tak jsem se rozhodla oprášit vyjížďky do terénu.

Od problému s kopytem jsme venku nebyly, a už to bylo skoro dva měsíce. Bylo na čase utnout nudnou jízdárenskou rutinu a vnést do našeho výcviku taky nějaké ty zážitky. Poprvé jsem vyjela na svém (díky rostoucí zimní podsadě již zase pěkně..) uhlově černém oři minulou sobotu ve společnosti dvou dalších koní a jejich skvělých majitelek :)). Překonala jsem také strach z trasy, která vede těsně vedle želeniční tratě a tak už nic nebránilo tomu, vydat se na pro nás nový směr a typ terénu - rozlehlé louky.

Ze začátku jsme byly obě tak trošku dohukané, já třas v rukou kvůli hrozbě, že pojede vlak a kobyla se za a) lekne a vyskočí se mnou na ostratý drát po levé straně (únikový východ od kolejí), nebo za b) lekne se a skočí za krk koni před sebou (únikový východ vpřed) a ona hotová z nových vjemů a především z toho, že jsme zase venku. Po čtvrt hodině, kdy se zkoušela lekat kde čeho se ale pomalu začínala uvolňovat a já poté, co jsme konečně zmizely z dosahu vlaku, také. Žádný jsme mimochodem nepotkaly a dodnes děkuju osudu :D. Pak přišly dvě klusové pasáže a spíš se prolézalo stezkami v lesních remízcích. Byla to krásná převážně krokovka a trvala přes dvě hodiny. Potkaly jsme bažanta, který nám vyletěl metr od předků a kupodivu se kobyla ani nestihla leknout :D a pak srnu, která vyběhla z příkopu, kde pila z potoku. U té už jsme si čaply, ale úprk se nekonal. Na cval jsem si z důvodu, že jsme byly právě po dvou měsících poprvé venku, netroufla. Navíc terén neznámý a po pravé straně louky byly hluboké a zákeřně zamaskované díry v zemi pro stavbu oplocení. Kdyby se Sihája něčeho lekla a uskočila stranou, mohla by si v nich klidně zlámat nohy.

Dnes jsme ale jely hlavně po loukách, které byly rovné a porost na nich dobrý, bez děr a drnů a tak srdíčko poskočilo a šlo se na věc.

Vzhledem k tomu, že se celkem dost klusalo, byla už Sihája v této fázi krásně uvolněná a nebyla už rozhodně tak nabušená energií, jako je vždycky na začátku. I tak ale po pobídnutí vyrazila radostně vstříc kopci a já ani nestačila zaregistrovat, jak rychle jsme se ocitly na jeho vrcholku. Jako dříve u klusání, byla kobča až nepříjemně dopředná a na zádrž vůbec nereagovala, takže jsem musela brzdit hodně sedem a šlo to ztuha. Na první cval v terénu se ale nedá pohlížet příliš přísně. Byla jsem ráda, že si z čiré radosti nevyhodila nebo nehodila kozla, ale je to charakter. ;) Po dalším úseku kroku se objevil poslední travnatý kopeček a měl být na řadě poslední klus. Sihája to ale vzala trošku jinak a s radostí si nacválala. Pěkně, nebylo to takové to její plápolání, ale už šla pod sebe a nehrála si na dostiháka :D, takže jsem ji bez buzerací nechala a postavila se v sedle. Jak konstatovala Jana poté, co jsme se kolem nich prohnaly: "je to ohromná mašina.." :D

Krom cvalu mě ale ještě potěšilo, jak krásně šla druhou půlku kobylka uvolněná, na přilnutí a s hlavou na kolmici - aniž bych to po ní nějak zvášť vyžadovala a tak jsem ji na klidných přehledných místech nechala vytáhnout si otěž a protáhnout krk. Normálně se takhle krásně balí jen v kroku, ale dnes se v terénu takhle producírovala i v klusu a ve cvalu ji to taky lákalo. Jen pro upřesnění - já koně manuálně nebalím. Nesnáším virblování v hubě ve snaze dostat koni hlavu na konvencemi určené místo a rozhodně to nedělám. Holka se balí proto, že je uvolněná, krk má protažený a jde hezky přes záda a má oporu ve stabilní ruce a já bych byla nesmírně šťastná, kdyby jí tenhle krásný styl vydržel i do budoucna.

Doufám, že jste nečekali fotky ve cvalu, protože to bych z koně asi těžko něco vyfotila :D..

 No a jinak? Co se problémových procházek na ruce týče, zvolila jsem novou metodu - šlo se s doprovodem. Byla to taková prapodivná výprava dětí z kroužku na shetlandských ponících, nás na ruce, začínající mladé jezdkyně na jejím Fjordovi a Pavla s Darem, který šel po dlouhé době ven ve společnosti jiných koní (jezdí totiž výhradně sami). Vzhledem k roztomilosti našeho doprovodu jsem se půl cesty musela smát, protože byli k sežrání :D a na konci videa je i úryvek, abyste si to dokázali představit :D. I přítelův mobil si o téhle naší skupince musel myslet svoje, protože po pár vteřínách záběrů se jeho paměť odporoučela do věčných lovišť :D.

Cesta byla celkem v pořádku do doby, než se objevili bubáci a než se jedna z ovcí v ohradě zašprajcla do pletiva a bojovala o holý život. To už jsem měla Siháju skoro za krkem a boj na svaly započal.. Po zápolení jsme od ovcí přešly na kopec, kde se zase čumělo na balíky sena - jako bychom je v životě neviděly a po cestě z kopce jsme se zase přetahovaly, protože kobča nasadila takové témpo, že bych musela mít o metr delší nohy, abych jí stačila - a nemínila zpomalit. Poté už šla zase v klidu až domů. No nevím, rozhodně si to zase někdy zajdeme, chtíc-nechtíc. Pro mě je v tuto chvíli ale důležitější to ostatní, než procházky na ruce - práce ze země, ze sedla a to, že jsme zdraví.

Momentálně máme program 3x týdně pod sedlo a v dalších dnech děláme ze země, nebo jsou procházky a jiné spontánní nápady na trávení společného času. Minulý týden se dokonce mamka nechala slyšet, že by si na Siháju klidně i sedla, že už jí věří dostatečně na to, aby to zkusila. Když došlo na věc, tak se sice trošku cukala, ale nakonec dostála svému slovu a na Siháji tak poprvé v našem společném životě seděl někdo jiný, než já. Tento akt se ale odehrával za tmy, takže pro tentokrát jen strohá ilustrace - jako důkaz místo slibů :D. Kobylka má vypůjčená madla - jen tak pro jistotu, i když jsme nakonec vše zvládly v klidu.

*jízdárna je osvětlená, ale foťák holt nedokáže zachytit tolik světla, jako naše oči.. Takže to vypadá jako půlnoční dýchánek, i když se to odehrávalo v pět hodin.

 No a jak jsme cválaly popvé? Šlo to ztuha, Sihája ze začátku nevěděla co si s další pobídkou v klusu počít, protože necváláme ani na lonži (od focení článku se cvalem na lonži na ní necválala :D) a tak už si nejspíš myslela, že ji trénujeme do klusácké sulky, nakonec ale mohutně zaskočila a nacválala. Pocit to byl krásný, jen jízdárna by se měla prodloužit o dvojnásobek a bylo by to fajn..:)

..teda vlastně nebylo, protože jsem to po tom všem klusání a téměř roční pauze skoro zapomněla :D..

Navíc všechny Sihájiny chody jsou víc než vznosné, takže budu muset vykoumat, jak tenhle cval usedět. Do pracovního klusu jsem se totiž ještě absolutně nedostala - tedy ne do takového, který bych vyseděla tak, jak bych si přála. No, budeme pilovat a cvičit a za takový měsíc by se na to už mělo dát dívat lépe. Zatím jezdíme ve stehenním sedu..;)

* nebojte se, vím, že dvakrát to bylo nechtěné kontra-cválání, ale pro tentokrát pro mě bylo hlavní správné zaskočení do cvalu, nacválání. A mimo jiné, v čase 2:12 si všimněte naprosto přirozeného a automatického přeskoku ve cvalu, který Sihája udělala úplně sama. Hledím na to teď jako blázen, vůbec jsem to dříve nezaregistrovala.. O_o