Ahojte, jednomyslně jste si odhlasovali, že chcete více článků - častější přidávání. A jelikož počasí přálo, a podařilo se něco nafotit, jsme tady s dalším týdnem :). Slunce dnes zahřálo a prohřálo vzduch i dosud zablácenou a naprosto ne"sjízdou" zem jak na jízdárně, tak ve výbězích a všichni koně se doslova vyhřívali na slunci a při tom pozorovali snažení jiných. Zřejmě je to baví, protože se chodí dívat pravidelně :).
V pondělí jsme statečně vyjely na poměrně dlouhou vyjížďku. První 2/3 se s jedním zaklusáním šly krokem, takže i to protáhne celkový čas. Když jsme došly na polní cestu, která byla ve středu zatravněná a táhla se mezi rozsáhlými kopci nedaleko Tučap za Holešovem, rozhodly jsme se trošku koníky protáhnout a tuto cestu jsme absolvovaly cvalem. Chtěla jsem Siháju držet pěkně v pomalém cvalu, protože jí speciálně ještě občas někde něco na kluzkém bahně ujelo, když nedostoupla na trávu, ale také proto, že nechci, aby v terénu jen tak "plápolala". Odjakživa s koněm v terénu spíš pracuji, nejsem vyznavačkou "co tráva, to cval" bez energie, po předku a s hlavou v oblacích.. Spíš po koni vyžaduji, aby byl neustále ovladatelný a pozorný. A tak jsem ji spíše držela na otěži a byl to krásný silný cval - cítila jsem energii hlavně od zadu, což je výborné. Postavila jsem se do stehenního sedu a prostě jsem ji nechala běžet svým tempem (což je mimochodem hodně rychlé) a spíš jsem kontrolovala cestu před námi, abychom do něčeho nevletěly, nebo na něčem neuklouzly.
cvalový úsek :)
Pak už jsme se držely v klidu, odbočily jsme doprava a jely podél remízku do mírného kopečka ještě klusem. To už jsem jela první a Sihája si zase dvakrát sama zaskočila do cvalu, tentokrát jsem jí to ale zatrhla a vždy přešla zase do klusu. Kopeček to byl mírný, takže jsme je nechaly vyšlápnout. Pak už se šlo zpátky krokem další asi půl hodinku..
Uterý a středa se nesly v opětovném upravení nasedání a odpočinku (kobylka měla volno od sedla i mého zadku..:D), nikoliv však ode mě samotné. Použila jsem postup, který napadne snad každého, co se koňmi a jejich výcvikem alespoň trošku zabývá a už pochopil základní principy a který znám už od dětství v jezdeckých klubech. V novodobé literatuře jej najdete krásně popsaný např. v knihách Výcvik mladého koně od Richarda Maxwella, či Výcvik jezdeckého koně od Perryho Wooda, kde tomu oba pánové věnují celou dvoustranu s dostatkem ilustrací a textu jen ohledně této problematiky.
Já jsem si postup jako obvykle ještě poupravila k obrazu svému, tak, jak už mám ve zvyku. Nikdy nejedu podle určitých postupů, ale upravuju si je podle potřeb svého koně. Je to to nejrozumnější, co můžete udělat. V těchto dvou dnech jsem začínala bez sedla, jen na provazovce a vodítku. Kobylku jsem zezačátku uvolnila běžnou prací ze země, kterou už umíme a známe a pro oživení občas dostala pamlsek. Motivace něco se učit a aktivita pak mnohonásobně vzroste :). Nedostává ale samozřejmě za všechno, jen když něco udělá opravdu "předpisově," nebo překvapí nebývalou ochotou, jinak jí musí stačit podrbání a ústní pochvala.
Pak jsem přešla k židličce (ze které chci nasedat) a pokusila se kobylku nainstalovat do žádané pozice. Opět jsem se nemýlila, často se radí nechat koně chodit dokola, dokud ho to nepřestane bavit. Sihája je ale zvíře nebývale chytré a začně pochodovat až v momentě, kdy chcete přenést váhu na nohu ve třmenu :D. Jinak stojí v klidu. Pomocí pamlsku jsem jí tedy dala jasně najevo, že správně je to teprve poté, co se nechá popácat, poválet, no zkrátka zatížit hřbet. Po dvou pokusech jí došlo, co po ní chci a tak stála jako přibytá, i když jsem se po ní skoro "válela". To mi prozatím stačilo, po pár pokusech jsme šly zase na jiné cviky a úplně na konec jsme to vyzkoušely ještě naposledy, přičemž kobča pořád stála (a čekala na odměnu). Tu ale nedostala, odměnou byl konec práce. Kobča šla domů, do stáje a měla pokoj.
Ve čtvrtek měla úplné volno, kdy se šla jen po setmění schovat a nakrmit. V pátek jsem chtěla propracovat na jízdárně, ale po dvaceti minutách krokování a dalších asi deseti v klusu (s přestávkami a jen odhadem..:)) se spustil silný liják a spolu s větrem, který bičoval celou republiku ten den s nebývalou urputností a veškerá práce tak byla předčasně ukončena. Vykrokovala jsem a šly jsme se schovat.
O sobotě později, nyní bych ráda dokončila ono nasedání.. Dnes jsem kobču vzala zase na ohlávce, tentokrát se sedlem. Z úterka a středy už věděla, o co zhruba jde, takže jsem ji zase nechala postát ve správné pozici, poválela jsem se po ní a dostala odměnu (ve formě malé kostky suchého chleba, cukr nevedu). Pak jsem zkusila zatěžovat třmen, hýbat se sedlem - opět stoický klid. A tak jsem se postavila do třmenu a nasedla. To samé z druhé strany. Pak jsem ještě nasadila uzdečku a to samé zase s ní. Vše se dařilo a podařilo ještě po několika dalších pokusech. Více v galerii ZDE, nechtěla jsem tento článek zamořit tolika fotkami ;).
No a jelikož v pátek pršelo, jízdárna byla zase pod bahnem, takže nezbývalo nic, než se zavřít do haly, nebo jet ven. Raději jsem zvolila terén.
Sobotní vyjížďka - vyjíždělo se už se stmíváním a vracely jsme se za úplné tmy. Celkově nemohla vyjížďka trvat více než 3/4 hodiny a to jsme šly celou cestu krokem. Klusalo se jen po dvou loukách do mírných kopečků, aby se koníci rozpohybovali a protáhli. V lese nás zastihl vítr a sněžení, které se poté změnilo v déšť a tak jsme se co nejkratší cestou vrátily domů. Pohled dolů, na rozsvícené město, byl z lesa na kopci kouzelný, bohužel nebylo jak to zvěčnit. Celou tuto akci beru jako zkušenost pro mě i mého koně, chovala se, jako by tma ani nebyla a při výběru cesty mi důvěřovala a šla tak, jak jsem jí vedla - po trávě u cesty a úsecích bez kamenů.
Dnešek se po nasedání stočil zase ven, protože na jízdárně se sice dalo cvičit něco ze země, ale pořádně jezdit nikoliv. A tak jsme koníky vzaly jen na krátký okruh - spíš procházku, na louce jsme je nechaly zase vyšlápnout v klusu a poté nacválat. Tentokráte jsem jela první, abych podpořila samostatnost kobylky, aby se nebála jet první ani v rychlejším tempu, než je krok a klus. Tímto úsekem jsme však dlouho nejely a tak koukala po levé straně do lesů a zahrad, dokonce si hodila "myšku" (lekla se a uskočila doprava, pak doleva) a já byla ráda, že jsem se koleny držela nevědomky tak, že mě to ze sedla ve stehenním sedu nevyhodilo. Energie jejího cvalu je úžasná, člověk ji nemusí tlačit, nutit, spíš občas přibrzdit a usměrnit, držet pod kontrolou.
klusový (modrý) a cvalový úsek
No a na konec jen krátká pozvánka k večeři :D. Vždycky mě bavilo - připravovat koním krmnou dávku, a znám hodně lidí, kteří to tak mají. U vlastního koně je to však ještě větši prožitek a jelikož už ji od podzimu schovávám a zůstává již ve stáji, krmím si teď sama. Ne, že bych musela, to ne. Martina se stará vzorně :). Ale baví mě to a svým podivným způsobem i tak nějak naplňuje. Navíc je to pro mě takový ten symbol konce společného dne, kdy koně opouštím v boxe se senem a peřinou slámy, obstaranou po práci a nakrmenou, s dostatkem čisté vody.. Co víc si přát. :D
Rozhodla jsem se vám ukázat, jak to asi vypadá v praxi - tedy ne míchání krmiva, ale podávání. V momentě, kdy zachrastí první odměrka krmiva ve kbelíku, je kobča nalepená v rohu u dveří a hypnotizuje každý můj pohyb. Přítel hlídá určité nežádoucí projevy (kopání do dveří, hrabání, nebo stoupání na zadní - což už sice nedělá od jara, ale co kdyby..;)) - i tak jí ale nejde odepřít alespoň to neodmyslitelné "vzrušení" z čekání na večeři. A já združuji, tam přidám mrkev, tam se zastavím u sušeného pečiva. Adrenalin dává najevo i neustálým nespokojeným brbláním (řehtáním), kde že jsem s tím kýblem tak dlouho. V boxe samozřejmě panuje ještě větší nespokojenost, protože otravně trvám na tom, aby mi uvolnila prostor a nervala hlavu do kýble, dokud není obsah vyklopen ve žlabu. Pak už je její. :)
No a s dnešním nápadem nová anketa..:D