Fuj, fuj, fuj.. Někdo má možná za okny tzv. "ladovskou zimu," my tady máme jen ledový vichr, déšť a bláto. Už se nedá vyjet skoro ani do terénu, aby nás tam nepřepadl nějaký liják, nebo nárazový vítr tak studený, že se i Sihája raději drží s čumákem proklatě nízko.. Na řadu tedy konečně přišla krytá hala, kde se po delší době opět ocitla kruhová ohrazená ohrada. Proč toho tedy nevyužít k oživení výcviku? :)
Se Sihájou je to v kruhovce jiné, než s běžným koněm, protože má svou hlavu a hlavně svůj temperament se nebojí dát v žádném případě najevo. Mě to nevadí, není to útok na mou osobu ani nespokojenost s výcvikem. Zkrátka má přebytek energie ;). Kdyby na mě útočila, nebo byla sprostá, tak si to samozřejmě líbit nenechám, ale to nemá v povaze. Naopak jsem ráda, že se nechová jako robot, či drilem otrávený a rezignovaný kůň.
Halu jsme si daly 3x po sobě 26. - 28. 12., protože jsem věděla, že pak bude mít kobča 3 dny volna. Jela jsem totiž s přítelem na Silvestra do Jeseníků. Ze začátku krokujeme na laně, protože jakmile Háju pustím z lana, lítá jako ďábel sama od sebe :D a to by nebylo zrovna to pravé ořechové. A tak ustupujeme, couváme a plníme jiné různé požadavky. Teprve asi po těchto 15ti minutách začínáme klusat a pilovat kámen úrazu - cval na lonži. Nyní ale pochopitelně bez lonže, musím přece využít kruhové ohrady.. Naopak myslím, že bude lepší, když si Sihája najde nějakou tu rovnováhu a nebude ji rušit lonž, a tahání za ni - protože se do ní ještě občas opře. A já při tom budu nenápadně :D učit zvíře povelům, tedy spíše povelu "hop," již tolik rozšířeného pro nacválání, naskočení do cvalu.
Není umění koně honit dokola, 10 koleček klus, 10 koleček cval... To zvládne běžný jezdec či trenér s bičem v ruce levou zadní. Mě šlo spíše o přechod cval - klus a samozřejmě naopak. A tak jsem si zvolila místo, kde jsem chtěla klisnu nacválat a trénovala vždy půl kola klus, "hop" a půl kola cval. Poměrně se dařilo. Mezi tím přestávky na motivaci a uklidnění zvířete, krokování (protože nejde koně honit ve cvalu a klusu hodinu v kuse)... Pak jsem třeba zvolila ještě zpestření v podobě kavalety apod.
Upozorňuji, že video je značně ořezané od krokových pasáží atd. Tak aby si snad někdo nemyslel, že s kobylou vlezu do haly, pohoním ji dokola a jde se do stáje. A ještě..:D Přítel prohlásil, že na tom videu vypadá, jako uhnaná, jako by byla úplně mokrá. Nenechte se mýlit, Sihája se zpotí jedině snad v terénu, nebo když řádí ve výběhu :D.. Odpověď - skutečně se tak pod halovým světlem leskne (tam byla tedy vyjímečně čistá.. ;)) Důkazem o lesku srsti vám může být klidně pár dalších fotografií. Nerada bych měl na krku nějaké "chytré" jedince či ochranáře zvířat..:)
No a co se týče toho, jak jsem vyhrožovala, že se bude zkracovat.. Zkracovalo se, a rapidně. Sice jsem původně myslela, že se nebude stříhat ani mililmetr, ale stříhalo se, asi 12 čísel. Sihája má totiž ocas už po zem (ještě ho netahala, ale dotýkal se, no a když se plazí bahnem, tak ho máčí v tom marastu taky..) a to taky není úplně nejlepší. Přes léto si ho totiž taky vyškrábala o co mohla a tak jí trochu prořídl. Zkrácením se zase postupně zahustí a o délku ocasu se nebojím.. Už na jaře ho budeme zase tahat po zemi.
Zastřihávat se musí z důvodu použití techniky, která je mi velmi sympatická a kterou přinesla s tímto podzimem Iveta, majitelka naší blonďaté sousedky (palomino QH), které ocas pravidelně zkracuje a zaplétá. A s bahnem a deštěm přišla tato metoda vhod mnoha dalším lidem i jejich koním /nebo je to naopak? ;)/. Ono totiž mít ocas po zem je krásné a ke koni to dle mého názoru patří, ovšem když je všude bahna po lýtka, všechno kouzlo okamžiku je ta tam, když pak vidíte svého milovaného oře s bahnitými dready na ocase. A co se Siháji týče, od Vánoc, co začalo pršet, je jako koule bahna v jednom kuse. Nejednou jste mohli zaslechnout sprostý slovník, co mi ujel, když jsem zápolila s bahnitou dekou na hustém zimním kožichu, prach ve vlasech, očích, v nose i v puse - o oblečení nemluvě. Mám holt koně bahňáka, tak ušetřit si alespoň ten zabahněný jamajský ocas je pro mě téměř spasením.
Poté, co se zastřihne - nebo spíše zarovná konec ocasu, už se pracuje výhradně rukama - žádné gumičky, špáradla, mašle ani nitě. Zkrátka jen důmyslné "kroužkování," které nám ostatním ještě moc nejde, ale Iveta ráda pomůže a poradí, takže už tyto "kudrlinky" zdobí ocas nejednoho koně. Za to, že se nepoužívají gumky, jsem moc ráda, protože na ně mám nedůvěřivou averzi..už jsem se o tom zmiňovala v některém z minulých článků. Navíc se žíně nijak neponičí, koně to nijak netahá, nevadí mu to - naopak, má volné nohy a netahá za sebou těžké bahno.
Ocas se hlavně radikálně zkrátí, i když po rozpletení je opět připraven oslnit svou délkou :D. Fotky jsou nekvalitní kvůli focení bez blesku (přítelův mobil) a také kvůli špatnému světlu ve stáji. I tak je ale vidět, o kolik se ocas zkrátil, porovnáte-li například s videem v hale.
No a hřívu, kterou dokáže nenasytné zvíře taky pořádně zválet v bahně, řeším zaplétáním francouzských copů, které mám nejraději ze všech typů zaplétání /používám ho hojně pro jízdu, kdy brání hřívě, aby se mi plantala do otěží/. Zaplétám ale dva, protože s jedním je na druhý den amen a navíc si Sihája v určitých místech hřívu přes léto vyškrabala, takže by to ani nešlo a nebylo by to hezké.
Především je to výborné, protože i když to kobča potřísní svým milovaným bahnem, vyčeše se to rozhodně lépe, než když si zválí volnou hřívu, z něž je pak každá žíně zvlášť obalena šedivým jílovitým povlakem - ano, tak je pečlivá..
Oba výtvory rozhodně nejsou jen nějakým bezvýznamným "čančáním," ale pro mě, co mám koně "bahňáka," jsou užitečným ulehčením práce při čištění a celkové "údržbě" zvířete. Jistě, nedokážu si představit, že by tohle prováděl majitel stájí o 20ti koních pravidelně, ale já mám koně jednoho a mám na to čas. Tak proč toho nevyužít? :)