Mizérie..:)

Stěžovala jsem si v minulém článku na nevoli počasí? Vzpomínala jsem "ladovskou zimu"? Teď se za to chytám za hlavu a tluču jí do stolu...:D Ne, tak hysterické to není, ale stejně mě štve, že nemáme tu "suchou zimu," jako byla do půli prosince. Od toho 5. ledna, co jsem se ozvala naposledy, se toho poměrně dost změnilo. Především jsem několikrát jasně ocenila zapletení ocasu, hned druhý den po zápisu se kobča řádně vyválela. Ocas byl zasažen jen z horní části, která jde česat, zbytek zůstal čistý. Spokojenost :). Hříva zrovna tak.

Co se týče nějakého toho vyjížďkování (jízdárna je pořád mimo provoz - a ještě dlouho bude ;)), byly jsme hned 6. ledna, s Míšou. A že to bylo záživné. Foukal šílený vítr, že bych si to snad i rozmyslela, ale už jsme byly domluvené. Vyjely jsme na klasickou trasu, ale místo kamenité cesty jsme zvolily kraj pole, oddělený remízkem, který Sihája moc ráda nemá (ať jdeme z jaké strany chceme). Poslední dobou se tam už ale nelekala, ani nepamatuju. Inu, vyjely jsme, po pár krocích bylo vidět, že to dneska nebude zrovna extra-třída, ale další zkušenost do vínku. Kdo ví, kdy se to bude hodit..

Zase přihazuju plánek, ono se to pak líp popisuje :). Začátek je horní cesta, dolní přes dědinu je návrat. Vydaly jsme se tedy po polní straně remízku a najednou nás děsil každý pták, každý pohyb větve a jakýkoli zvuk, co se z keřů vylynul. Na podřepy jsem zvyklá, Sihája se navíc už opravdu jen pokrčí a nelíce. Pak se ale přiblížil bod X, kde kobča z nepochopitelných důvodů (žádný pták nevyletěl) udělala piruletku a začala couvat, zatím, co jsem ji držela zkrátka a snažila se ji uklidnit, a najednou cítím, že někde zůstala s nohou (zacouvala do hlubšího pole) a sedá si. Odehrávalo se to sice ve vteřině, i tak jsem zkusila pobídnout kupředu, ale  místo toho si ještě víc poposedla a tak jsem jako rodilý artista seskočila po pravé straně, kobču "obešla" a ocitla se vlevo vedle ní. Míša na to hleděla a pak okomentovala: "no vidím, že už máš hodně napadaný, co?" :D Pravda, jako mladší jsem se napadala dost a s postupem času jsem tak nějak vychytala, jak skončit na nohách a ne na hlavě. Ne vždy to ale jde, to je jasný.

Po tomhle úskoku jsem kobču zkontrolovala a znovu nasedla, ta stála, vykulená, jak jsem se tak rychle ocitla na zemi a poté, jak jsem se tak rychle ocitla zase na jejím hřbetu.

. Když jsme došly ke kopci, plašení ustalo a zvíře začalo funět (kopeček je v úseku před prvním klusem, nejstrmější v první části, kdy se jde podél lesa). Pak už proběhl zbytek vyjížďky standartním způsobem, šly jsme většinu trasy první, Connči se moc nechtělo ;).

Od té doby už se ani ven moc nedalo, vodu vystřídal mráz a led. Jely jsme ještě 15., 17. a 18. - všechno krokovky. Pro mě bylo podstatné, že jsem mohla jet vepředu a tak nám to mnoho dalo. Kobylka jde sebejistě vpřed (někdy až moc rychle na tempo ostatních, ale je prostě taková :)), leká se minimálně a už ani tak nekouká.

Taky jsem zkusila 3x jezdit v hale, ale jednou s kruhovkou, což nebylo moc slavné a trvalo to asi 10 minut a podruhé (10 minut) a potřetí bez kruhovky. Klus na kruhu nám sice jde, ale nedá se tam moc jezdit po rovných stěnách (ono by se dalo, kdyby hala nesloužila pořád taky jako sklad a garáž ;)) a tak nám to moc nedalo. Kobča se navíc nemohla moc uvolnit, pořád sice skláněla hlavu dolů, ale nedržela a spíš se opírala do udidla, což mě moc nenadchlo. Na druhou stranu nemělo cenu ji nějak buzerovat, když nebyla na pořádné jízdárně téměř dva měsíce a delší dobu taky ještě nepůjde. A tak jsme si daly pár koleček na ohnutí, proložili to pár kroky vzad a nějakým tím ustuopováním a stačilo. Už mi ta jízdárna chybí. Na druhou stranu myslím, že kobči neuškodí zima klidnější, na žádnou sezónu se neženeme, takže máme klídek.