Po lítání v hale bylo zase pár dní pokoj, pomalu se vzpamatováváme ze zimy. Ve čtvrtek 16. jsem se ale rozhodla, že jestli chci s kobylkou vyjet o víkendu ven, bude potřeba jí ještě dva dny před tím dát do těla, protože bych pak naopak mohla dostat do těla já :D. Po prvotním vyhopsání se jsem už kobču vzala ale na lonž regulérně, pěkně spořádaně a hlavně, aby to k něčemu bylo. Aby to nebylo jen "hurá lítání" jako minulý týden, protože je na čase začít se pomalu vracet do práce.
Když jsme se po sněhové krustě vydaly k hale, kobylka byla zase trošku poplašená a rozkoukaná a když přítel otevíral ty značně nebezpečné dveře, poplašila se a udělala pár piruletek kolem mě, přičemž jí vražedně ujížděly zadní nohy. Krotila jsem ji, co se dalo, pak ale nabrala směr a jako kombajn se vypravila kamsi do dáli. Po prvním momentě překvapení z mé strany, že se nemůžu na kluzkém, uježděném sněhu na silnici zapřít a tím pádem koně zastavit, následovalo také překvapení z její strany (že to jde) a ještě ji to utvrdilo v zuřivém útěku, přičemž mě vláčela za sebou na lonži, jako nějakou lyžařku :D. Uběhla tak 6 metrů, já mezitím vzývala všechny anděly strážné, aby se někde nevynořilo auto. Přítel mezitím zvažoval, zda nechat dveře dveřmi, nebo je držet, protože kdyby je pustil, vítr by je nejspíš zapráskl a to už bychom mohly s kobylkou být taky někde v dědině :D nebo na Žopském kopci. Odehrálo se to samozřejmě ve vteřinách a pak se Sihája naštěstí zastavila, protože mi podjela noha a podařilo se mi škubnout lonží, načež jsem se okamžitě zase postavila na nohy a koně nasměrovala nesmlouvavě směr hala. Podařilo se, došly jsme na písek a zatím, co si kobylka dál bezstarostně užívala své neúnavnosti, já a přítel jsme naopak vydýchavali těch pár vteřin, jako by to byl běh na 10 km. :D
Po vyblbnutí a uvolnění už kobylka chodila pěkně, ochotně a poslouchala jako hodinky, dokonce už reagovala spolehlivě také na povel k zastavení /na kruhu/. Byla jsem velmi spokojená a Sihájiny chuťové pohárky byly rovněž :). K večeři totiž dostala krom normální dávky také řádnou porci mrkve a dvě jablka.
V pátek už věděla, do čeho půjdeme a tak už se žádné lyžařské akce nekonaly, navíc přes noc rapidně roztála vrstva sněhu na silnicích a chodnících, takže by ani nebylo na čem. Dnes už jsem nasadila i kavaletu, přes kterou jsem kobylku s přestávkami nechala jít krokem, klusem a také cvalem. V klusu už si dává pozor, má to už natrénované a s jistotou prodlužuje či zkracuje takt, jak potřebuje. Ve cvalu je to kolikrát něco na moje nervy, protože je schopná došlápnout před kavaletu tak blízko, že by se taky mohlo stát, že stoupne na ni, nebo se praští do spěnky. Samozřejmě, že má chrániče na všech nohách, ale stejně je to nepříjemné a riskantní. Je to tedy spíše zatím ve fázi zkoušení a max. tří kol na každou ruku - v rámci jedné lekce.
V sobotu už nás čekal slíbený terén, na který jsem se poměrně těšila, i když nějaké to riziko, že se zvíře bude chovat po takovém čase bez práce nepřístojně, bylo vysoce pravděpodobné. :) Ale nedá se, šance se muselo využít, přes týden se ven nedostaneme. No a tak jsem nasedlala, připravila kobylku i sebe do sněhu a mohly jsme vyjet. Společnost a doprovod nám opět dělala Jana s Kimem.
Když jsme vyjely kolem kolejí, koně se lekali kde čeho a bylo na nich vidět, že nebyli venku už věčnost, Sihájka byla slušná, ale koukala, krk jako labuť, vysoko napnutý a uši nastražené na vše, co se jen tvářilo, že by se chtělo pohnout (a sežrat ji :D). V celku se to ale dalo a po asi deseti minutách už jsem cítila, že se pomaličku uvolňuje. Jely jsme na Jankovice a povídaly si, přejely koleje a.. Sihája zase ztuhla. Vystrčila krk ještě výš a začala tancovat. Než stačila Jana konstatovat, že si mám dát bacha, že jsou tam pštroši, uviděla jsem asi deseti-hlavové stádo, jak se žene po ohradě před námi (místo X - na tehdejších záběrech z googlu ještě ohrada se pštrosy není). To bylo něco na ni, ještě měla v živé paměti úprk před telaty a splašeným stádem koní. Já zase měla v živé paměti, jak se tenkrát vydala napříč rozbahněnou louku hlava-nehlava a jak jí tenkrát bušilo srdce, až jsem to cítila ze sedla i já. Naštěstí se pak pštrosi zastavili a zírali na nás. Byla to horká chvilka, kdy jsme projížděli kolem, kobylka napjatá a připravená vyrazit na útěk, jen co se pohnou a pštrosi zrovna tak, pokud se pohneme my. Při vidině kolejí a splašeného zvířete pod sebou jsem měla co dělat i já, abych zachovala chladnou hlavu, ale nakonec se povedlo a projít kolem jsme zvládli. Možná bylo lepší, že jsem o žádné pštrosí farmě nevěděla, protože bych možná byla nervózní už před tím. Takhle to byl trošku šok. Stejně se ale divím, že v se v dědině za Holešovem někdo vůbec chovu těchto přerostlých kuřat věnuje. Každopádně až pojedeme příště kolem, budu na to připravená - na pštrosy na sněhu. :D
Aby toho nebylo málo, potkali jsme ještě v dědině strašáky - průvod maškar, které se v tu dobu už sotva plížily po posledních ulicích Jankovic, protože co dům, to obvykle štamprle.. Byla jsem ráda, že jsme je šikovně objeli jinou ulicí, představa, že se mi podnapilý medvěd či zdravotní sestra sápou po koni, který chudák i tak má ve vesnicích dost (odlesky v oknech, psi, auta..), mě rozhodně nelákala. Pak už jsme vjely do lesa a konečně na louku, kde jsme si zaklusaly na dvě etapy a pak zacválaly ve sněhu (což koníky nutí více zvedat nohy a procvičí tak svaly, které normálně tolik neprotáhnou) a Kim začal Janě házet kozly. Useděla to, pochopitelně, ale bylo to nečekané. Sihája byla slušná, cválaly jsme první a valila takovým tempem, že nám kolegové téměř nestačili. Zatím jezdím v lehkém sedu, nevím, jak tohle vysedím, až se rozhodnu pro pracovní cval..:D Koně se zpotili a tak jsme nabrali směr pomalu zpátky. V lese jsme potkali spoustu srnek, které nám po třech - čtyřech, neustále přebíhaly přes cestu. Těch se kobylka tolik nebála, ale stejně měla zase uši nastražené, jak jen to šlo. Celou cestu domů jsme šly už krokem, byla to ještě štreka, ale stejně jsme s koníkama nechtěly nic víc dělat, protože nasadit větší zátěž by bylo po takové době dost bezohledné a tvrdé.. Když jsme přijely, hodily jsme na koníky odpocky a protože bylo teplo, šly jsme se s nima ještě projít kolem ohrad.. Když trošku seschli, pustili se do norování trávy, která už dle mého mínění nemá žádnou výživnou hodnotu, ale když jim chutnala..:)
V neděli jsem plánovala jet zase, ale překazil to déšť, který vytrvalé máčel rozbředlý sníh od poledne až do 3 hodin. Pak už nemělo cenu nikam jet a kobylka byla navíc na krku a hlavě mokrá durch (ještě, že má pořád deku), takže jsem ji nechtěla nějak extra trápit..
V pondělí jsme se vydaly ke koním s mamkou, která toho opět využila, aby pořádně pomazlila svoje oblíbené zvířátko. Neustále Siháju objímá a popleskává, už se jí nebojí, jako před rokem :). Je to náš rodinný terapeut, obě se u Siháji uklidníme a uvolníme - dokonalá symbióza :D. Šly jsme na procházku, jen na konec výběhů, vše probíhalo vklidu, jen u výběhu s hřebcem se kobylka zastavila. Obvykle si ho nevšímá a tak jsem usoudila, že má říji. Sihája má totiž tzv. "tichou říji" - neryčí a nešokuje, jako jiné přápady :D prostě to na ní člověk téměř nepozná.
(je to sice spíš takové home-video, ale nemohla jsem ho sem nedat, už kvůli mamce, která si v něm střihla kameramanku a na Poustnimjaru si krátí pauzu v práci..:) budeš slavná, mami.)
Druhý den už to bylo horší, šla jsem s ní zase stejnou trasu, ale kolem proběhl sportující pár a kobylka se začala vztekat, lekat a dokonce, když zjistila, že ji nepustím, si hodila kozlíka na místě a postavila se na zadky, jako při levadě :D. To už jsem ji ale srovnala a šlo se domů. Martina říkala, že všem koním z toho oteplením zase trošku hrabe, že ji mám vzít do haly a pořádně ji zase zpracovat. Já byla ale vynervovaná z práce a takové napětí by nedělalo dobrotu, takže jsem kobylku zaopatřila (krmení, čištění, oddekování..) a jela domů. Halu jsem si zamluvila hned na středu a dnešek - čtvrtek.
Tentokrát dostala kobylka na záda i sedlo, se kterým se ale spíše lonžovala, po vylonžování jsem na ni sedla, nechala ji zaklusat a pak pilovala spíše zastavování, ohýbání a couvání. Videa ani fotky nemám, protože si přítel rozbil telefon (bolelo to jak svědomí, tak vědomí :D) a tak mám útrum. Kvalita bude odpovídající možnostem mého mobilu a ochotě mých bližních.. Dnes to samé..
Také jsem musela změnit "management" sedlání, protože jsem našla nahnědlé flíčky v zadní části zad, kde Siháji doléhají sedlové polštáře pod zadní rozsochou na hřbet. Neměla otlaky, ale potom, co jí chlupy slehly po 3-týdenním nošění deky, se objevily světlejší chloupky (ne bílé, spíš bez svrchní černé vrstvy). Jediná změna na sedlání byla zatím ta gelovka, kterou jsem dávala přímo na tělo a dvakrát mi nepatrně ujela vzadu na stranu, i tak je ale možné, že by z toho časem mohl být problém v podobě otlaků. A tak jsem začala sedlat gelovku až na podsedlovou dečku, beránka jsem vyhodila úplně, protože už spolu s gelovkou příliš zúžoval přední komoru sedla a to by mohlo časem zase začít vadit, až se kobylka bude nasvalovat v této oblasti. Důležité je neustále svého koně sledovat, prohlížet a kontrolovat, nesedlat ve spěchu a narychlo, dát si pokaždé záležet. A rozhodně nespoléhat na to, že s gelovkou se koník otlačit nedá. Kdo ví, kdyby neměla tak dlouho tu deku a kdybych tak sedlala dál, mohlo to skončit skutečným otlačením a to bych si neodpustila.
Aby nevznikly nějaké nedorozumění nejsem z těch, co sedlají ve spěchu, jen jsem v souvislosti s tím četla pár diskusí na fórech a většinou otlaky vznilkly právě špatným a odbytým nasedláním - takže tento tip připojuji k celku. Gelovka sama o sobě taky není žádný šunt, naopak, byla nejkvalitnější, co v prodejně měli, i tak ale může pod sedlem putovat, pokud se koník zfoukne v průběhu vyjížďky. Zase jsem tedy v praxi přišla na to, proč ji nedávat přímo na hřbet. Naštěstí zavčasu.