"Hot-dog"

Aneb jak se invalidou státi vlastní blbostí.. O prst jsem sice nepřišla, takže se zmíněná dobrota "nepodávala" v pravém slova smyslu, ovšem málem k tomu došlo a člověk si zase jednou uvědomil, že stačila vteřina a změnilo mu to život. Zdá se to jako prkotina, kousnutí do prstu, ale věřte, že až se zraněním vám dojde, na co všechno vlastně ten prst potřebujete a jak je těžké být bez toho, kolik běžných denních úkonů je najednou problém.

Seděla jsem na ní, hrdá na svůj triumf :D, že se kobylka naučila stát u nasedání a takřka si u toho můžete dělat, co chcete... Čeká za to ale většinou odměnu a většinou ji taky dostane.. (motivace je důležitá :)) No, ale tentokrát jsem jaksi pospíchala a nevzala si ani rukavice, že si zkusíme pro opáčko dvakrát z každé strany nasednout a hotovo. No, a ono bylo hotovo, za chvíli. :D Vyhoupla jsem se zvířeti na hřbet, zvíře čekalo co bude, vylovila jsem z kapsy kus chleba a podala jí ho.. Kobylka udělala "chramst" a já pocítila ostrou bolest smíšenou s objevem, že nemůžu vyndat ruku z její huby. A tak jsem ve vteřině sekundy v hlavě odříkala "Otčenáš" :) a poté, co pustila, zkontrolovala škody. Krve by se ve mě nedořezal, a taky, že ne. Ohnat se po ní, nebo na ni zařvat, byl risk, kterého jsem se nechtěla dopustit, už proto, že většina koní zareaguje trhnutím hlavy spolu se stažením čelistí, v mém případě i s prstem v hubě - a to by mohlo být osudné.

Pří pohledu na dorvaný prst a bílé maso se mi zatočila hlava a doslova jsem sjela po boku, naštěstí na nohy, na zem. Poté, co si toho všiml přítel (ani jsem nedutala), a taky kamarád (se zdravotnickými kurzy), jsem byla odvedena do klubovny, nic netušící zvíře mezitím přítel uvázal k balíku sena a šlo se "operovat". V prvních momentech jsem uvažovala o odtržení kousků masa, protože první, co mě napadlo bylo, že už to nepřiroste.. To mi bylo naštěstí (!) rozmluveno a potom, co jsem si musela díky točící se hlavě sednout s nohama navrch, už jsem nediskutovala vůbec. :D Podle okrvení rukou jsem upadla do lehčího šoku, což nemusel nikdo kontrolovat ani na nehtech, jak se to dělává, protože téměř netekla krev - což vzhledem k rozsahu poškození masa, kůže atd. bylo skutečně prapodivné.. Taky jsem necítila vůbec nic. Koukala jsem se na chrupavku, která naštěstí odolala tlaku čelistí :) a nějak jsem nebyla schopná se tím nějak blíže zabývat :D. - btw. nikdy jsem naštěstí žádné vážné zranění neprodělala, možná jako dítě, ale to už si nepamatuju a tak mi celý ten šokový stav připadal takový "snový".. Prostě divný.

Po ošetření a zafačování mě dokonce napadlo, že jsem si to měla vyfotit, to už byl dopad blouznění, protože jsem se za to v zápětí ihned v myšlenkách zfackovala. :D Zvíře se tvářilo uvědomněle a se zájmem čichala na ruce zbytky krve a desinfekce. Potom, co jsme ji eskortovali do výběhu (ten den bylo jasně po všem), jsem raději volila již cestu domů a i když jsme pak šli s přáteli posedět, nebylo mi v žádném případě "hej"... Prst se po odeznění šoku začal dost silně ozývat a to mě moc netěšilo. Teď se jen modlím, aby maso zase přirostlo tam, kde to bylo původně a abych nebyla částečným invalidou dlouho...

No a tak nás čeká teď pár dní (snad týden-dva) "dovolené" - mě rekonvalescenční, kobylku doslova lážo-plážo, protože nemůžu nic dělat a nikdo za mě moc nezaskočí (přítel to neumí a ostatní mají dost své práce). Opatrně čistím, s rukou ovázanou a pro jistotu ještě v mikrotenové rukavici kvůli případnému zašpinění (infekce), kobylka je z blbnutí s různými sáčky zvyklá, takže ji to moc nevzrušuje - zase se mi jednou potvrdilo, že nikdy nevíte, kdy se to může hodit, a poté, co zjistila, že to není pytlík s dobrotou, tak ji to už víc nezajímalo. Ale stejně musím být opatrná, protože prst je na dotek dost bolestivý. A tak většinu hrubší práce odvádí přítel (čištění kopyt, hřebelcování.. - ještě, že ho máme :)). Na nějaké lonžování nebo dokonce ježdění není ani pomyšlení, dokud to tak nějak nesroste dohromady. A vzhledem k tomu, že je to na kloubu, tak nevím nevím, jak rychle to půjde. Měla jsem prý štěstí, že mi to nevzala nahoře a dole, ale spíš po stranách prstu, protože mi tak nepřekousla šlachy - nemusela bych tak už nikdy s prsem ani pohnout..:S

Nechtěla jsem zde ukazovat přímo svůj nehezký prst, za 1) by to nebylo moc "chutné" a za 2) nemám potřebu zase až tak se tady chlubit jaký jsem borec, nebo naopak dělat ze sebe chudáka. Spíš mi šlo o to, že i když máte koníka sebe-hodnějšího, který by neublížil ani mouše, je třeba pořád dávat pozor a nebýt lehkovážná/ý. Protože my, lidé, máme tendence si zvířata polidšťovat, zvláště pokud jsou pro nás přáteli, sportovními partnery a miláčky a tak nějak zapomínáme na to, že narozdíl od přítele-člověka, se kůň neřídí rozumem (mám ji rád, tak ji nemůžu kousnout, protože bych jí ublížil). Kůň vidí chleba, jabko, balík sena a první, co se v jeho hlavě ozve, není výše popsané, nýbrž "žrádlo" a následuje ono "chramst". Podobně je to se strachem (plašení) nebo jinými pudy (hřebčení u hřebců apod.). Nesmíme tudíž zapomínat, že kůň může být přítelem, ale pořád je to zvíře - navíc cca půltunové, o jeho síle nemluvě. Budete šťastní majitelé, pokud vám vaši lehkovážnost i neopatrnost váš čtyřnožec připomene občasným přišlápnutím nohy, místo jiných praktik - jako jsem si to musela zase v praxi oživit já. :) Pevné rukavice se tedy zase ukázaly jako odůvodněný ochranný předmět.

A konečně, bylo by pokrytecké tvrdit, že právě vám by se toto nikdy stát nemohlo. Stát se může totiž vždycky a všechno. ;) A navíc nesmíme zapomínat na to, že i když je koník třeba ze zlata, pořád je tady ještě ten prokletý lidský faktor :D.