Když se to tak sešlo, že jsem na kobylku vylezla zase v plné "formě" po úrazu a zároveň po strouhání, dávala jsem za vinu katastrofální "výkon" v našem podání bolavým kopytům (přecejen bylo velké sucho a kováři to měli tvrdé, příště dám bahenní náboje..). Po třech dnech jsem s ní jela ven a venku byla v pořádku, šla dopředu, dařilo se ji podsadit na úsecích, kde jsme pracovali v klusu a ve cvalu se taky moc nehnala dopředu. Zkrátka pohoda.
Ale ta jízdárna.. Jedním slovem strašné - oproti tomu, na co jsem byla zvyklá před hot-dogem a delší pauzou kvůli tvrdosti povrchu na jízdárně.. Když tak koukám do svých poznámek, od otoku nohou 13. 4., kdy jsem nehleděla na tvrdost povrchu a kobči se udělaly nálevky, žádná jízdárna pořádně nebyla. Občas jen krok - klus, když se dalo, o cvalu ani nemluvě. Spíš jsme jezdili ven - jenže tam se velice moc dělat nedá - jo, kdybych jezdila sama, tak by to bylo o něčem jiném, ale ještě se nedá - sice jsem už zkoušela párkrát jet na procházku sama, ale pořád to není na delší vzdálenost, natož na práci pod sedlem, protože nejbližší louka, kde by se dalo s koněm něco dělat, je minimálně 2 km a to kolem trati, silnice a cyklostezky - kde číhá bubáků až až. O terénech později..
A tak jsem s hrůzou zjistila, že kobča na kruhu neudrží rovnováhu, naklání se, před podsazením se brání utíkáním a tím pádem padá na předek, plecí vypadává, jednou dokonce zakopla tak, že si klekla a já už se viděla na zemi. A to prosím z lehkého, pomalého klusu po rovném povrchu. Taky jsem ji nebyla schopná ohnout na pravou ruku vůbec, ať jsem se snažila, co to dalo. Na velkém kruhu šla úplně křivě a když jsem si k přistavení chtěla pomoci menším kroužkem, šla předkama, jako by dělala obrat kolem zádě - prostě se neohla, ale otáčela se celým předkem. No hleděla jsem na ni jako na blázna.
Ono datum 13. 4. vypadá hrozivě, ale ještě 5. 4. jsem po krokovém terénu šla na jízdárnju potrénovat klus a krásně se dařilo dostat ji na dlouhé stěně v lehkém klusu do tempa a na krátkých zkracovat až do pracovního klusu, celou dobu šla krásně podsazená, uvolněná a lehce na ruce, byla jsem nad míru spokojená.. a asi jsem si, blbec, myslela, že to zvíře nezapomnělo. Omyl. Také je třeba brát v potaz ale i to, že jí ohromně narostlo břicho (tráva :D, ne hříbátko - což se snažím vysvětlovat každému kolemjdoucímu, co se ptá - a to je poměrně často) a to samotné strouhání.
První "nápravný režim" :D jsem spustila o minulém víkendu. 1. 6. jsem s ní byla hodinu na jízdárně krokem - klusem. Spěchala, na obloucích a obratech jsem si připadala jako závodník na kole (náklon dovnitř). Pokus shromáždit ji, trošku podsadit, se dařil jen na rovných stěnách. Jakmile jsem ji navedla na obrat, vystřelila, - na sed a otěž nehledě a totálně se rozpadla, takže rovnováha žádná. 2. 6. to samé, jezdily jsme asi 3/4 hodiny krok - klus, pak jsem zkusila cval, ale s vidinou toho, jak vysím někde na plotu, nebo se válíme po zemi, jsem to odložila na dobu, až bude zase líp. Také si kobča vytvořila ošklivý zlozvyk, při zkrácení otěží začne zrychlovat v očekávání toho, že poojedeme rychleji - zkrátka když si ji před cvalem nebo klusáním beru víc na ruku, tak to už čeká, ale samozřejmě si to odvodila špatně. Ale musíme to vzít postupně. 3. 6., to bylo to slavné zakopnutí, jsem myslela, že zešílím, to, že jsme zakončili práci klusem takovým, který už se dal trošku brát jako "za starých časů" a na kruhu jsme nepadali na hubu, bylo zpečetěno jak mým, tak jejím "hektolitrem" potu. No nic, budeme pokračovat a snad se dopracujeme k tomu, abychom to dohnaly a byly schopny na konci léta alespoň slušně zacválat.
Neberte to tak, že na nás pořád jen hledám chyby, to ne. Užívám se každou volnou chvíli se svou kobylkou, rozhodně ji neberu jen jako nějaký pracovní nástroj..:D Jen mi prostě nestačí (jak často říkávám) se "vozit".. chci koně "jezdit". ;) Navíc vás nechci nudit těmi pocitovými výlevy, protože by to bylo pořád to samé dokola - "miluju, zbožňuju, skvělá, úžasná, splněný sen.." :D :D
Obraty, oblouky - staro/nový kámen úrazu.
V kroku seká latinu..
Zpomal, děvče..
Cyklistice zdar :D
"prchání"...:D
Cval třmen - netřmen, aneb když při obratu vypadne, cválej dál..:D
Oproti tomu v terénu se nám daří, začala jsem teď jezdit ven spolu se Simonou, která si půjčuje Kima, valacha, se kterým jsme v podstatě začínali jezdit ven a jezdíme nejčastěji i pod jeho majitelkou Janou. Simča má bohaté zkušenosti s tréninkem dostihových i parkurových koní, mladých a problémových koní a taky ze závodů v parkurovém skákání u nás i ze zahraničí. Bohužel po úrazu a zhoršení zdravotního stavu už se věnuje jezdectví už jen rekreačně. Je to člověk se spoustou zkušeností, znalostí a já jsem velmi ráda, že s ní můžu jezdit. - nehledě na to, že konečně někdo spolu se mnou jezdí ven v anglickém sedle :D.
Vyjižďky se Simčou jsou dynamické pro koně vyvážené a oba při nich skutečně pracují. Zrovna včera jsme si daly vyjížďku na hodinu a něco ;) jen krok - klus, ale klusové pasáže byly dlouhé. Nebylo to zrovna 2x 20 minut, jak se trénují koně běžně, ale už to pomalu připomínalo vytrvalecký trénink :D, zvířátka si mákla, do kopečka, z mírného kopečka a rovinky, v tempu, pěkně vyváženě, žádné spěchání a hlavně dlouhé úseky v kuse. Po dvou dnech deště a nicnedělání to potřebovali oba jako sůl a taky já si uvědomila, že jsem to potřebovala stejně tak. Pobolívající svaly na začátku mi připomněly, že jsem se taky v posledním měsíci "flákala" a tak jsem to vzala skutečně zodpovědně. Pravidelně jsem měnila nohu, na kterou jsem vysedávala, abych rovnoměrně zatížila obě zadní nohy. Někdo si myslí, že pokud jedete v terénu a prostě za nosem, je to jedno, na kterou nohu vysedáváte, ale není :). Nic není "jedno". Do kopečků jsem si sama udělila za úkol stehenní sed a pěkně se trenovala rovnováha, bradu nahoru, nekoukat pod koně, neopírat se o kohoutek, klidná ruka..:D. No zkrátka takové vyjížďky mám nejradši, kde se dá trénovat a neusnou na vavřínech, jak se říká. Na zpáteční cestě jsem v kroku zkoušela kobylku přistavovat střídavě k levé a pravé ruce jakoby k dovnitř plec, aby se nenudila, a vida, jak to "buřtíkovi" šlo, na jízdárně se mi ji k tomu zatím nijak valně přinutit nepodařilo, přitom pomůcky jsou zjevně smysluplné, když jí to v terénu tak pěkně jde. Ale jak říkám na jízdárně hlavně musíme dohnat to, co jsme "pozapomínaly".
Zelené úseky jsou klusové, mapa je hodně zmenšená, jinak by tam celý okruh nevešel..:)
Terény jsou pro mě skvělou vidinou odreagování, ale ne flákání, a hlavně součástí mého plánu "shodit pupek"... Tedy ne, že by šlo o pupek můj, ten naštěstí nepěstuji v nějaké velké míře :D, ale o pastevní pupek mého "drobečka". Zkrouhla jsem jí večerní krmnou dávku, pokud nepracuje a chodí na trávu, takže dostává jen, když něco pořádně dělá - pod sedlem. Ranní dávky se nedotýkám, má tam také vitamíny a extrudované lněné semínko, které jsem začala podávat kvůli Sihájině draní si ocasu a hřívy, spolu se srstí - pro lepší regeneraci a od té doby se zvíře ještě neškrábalo, tak třeba to mělo i preventivní účinek. :)