Srpen..měsíc, kdy jsme už pošesté s přítelem vyrazili na náš již tradiční festival do Josefova u Pardubic. Minulý rok se toto období snoubilo s celkovou neposlušností, zvíře zkoušelo a po návratu jsme měli hodně co dohánět a napravovat. I letos jsem se bála, že upadnu po týdenní absenci "v nemilost" černého zvířete :D, ale velmi mě překvapila mamka, která za Sihájou dvakrát byla (sama!) a vždy ji prohlédla, vyčistila, pomazlila a zase ji pustila do výběhu. K ruce jí naštěstí byli lidi z Ranče, za to jim patří velký dík, jako nekoňařka si v manipulaci - jako je vyvádění z výběhu apod. není ještě úplně jistá a rozumím tomu. Večer mi vždy přišla informační sms/ka, že je vše v pořádku a zase se s tím odloučením žilo lépe.
Možná i to bylo důvodem, proč se nakonec vše zvládlo o dost rychleji a snáz, než loni. V den návratu se přitel vydal do ohrady napřed, Sihája sice ze začátku zkusila hru, že ho už nezná a nechtěla přijít, nakonec ale - uplacena suchým chlebem našla s ním společnou řeč a to už jsem se řítila já - s vodítkem. Kobylka se nechala spořádaně obejmout, odvést, prohlédnout. Ovšem byla dost drzá, několikrát do mě vrazila čumákem ve snaze vymlátit ze mě snad další patku chleba. Samozřejmě přes něho dostala. Pak jsem ji vzala na jízdárnu na provazovce, připomenout si, kdo je kdo a jak se má chovat, načež se tvářila se vším smířená. Objevila jsem také záhadnou a poměrně velkou jizvu na hlavě, již zastrupovanou, asi tři dny starou. Druhý den se při uvázání začala škubat a v konci urvala ve chvíli mé nepozornosti ohlávku (karabina nevydržela). Strup si navíc sedřela - klasicky. Už už jsem se bála, že se zase budeme měsíc potýkat s nápravou znovu-probuzeného pubescenta, ovšem třetí den už to byla zase moje Sihája, s přítelem jsme s ní strávili notnou chvíli jen tak, ve výběhu (nejen, protože přišla z výběhu s celou hubou sytě oranžovou). Při třetím dotazu, jestli jí z huby neteče krev - poprvé jsem na ni sedla od návratu, jsem se pak odhodlala, že přijdu na skutečnou příčinu. Nakonec nám vše došlo - následovali jsme zvíře k ohryzanému stromku, jehož rezavá kůra vypovídala o syté barvě spodního pysku a větve a ostré pahýly zase o jizvě na čele. Záhada vyřešena. Pak jsme tam ještě tak 20 minut jen tak seděli.
No a v průběhu týdne jsme se taky pomalu začaly vracet do práce. jendřív samozřejmě jen tak lehce, v pondělí (příjezd byl v neděli) jsme si daly práci na dvou lonžích pro zpestření a 10 minut bez sedla krok, klus. Úterý už byla lehčí jízdárna pod sedlem krok, klus asi 45 minut. Ve středu jsem vzala Siháju v doprovodu Bazara na krátký terén, abych ji protáhla také ve cvalu. Byla v pohodě, bála jsem se lekání a nějakých těch "šoků," ale nic se nedělo. Oproti tomu ve čtvrtek se Siháji vůbec nic nechtělo, na lonži nehodlala bez donucovacích prostředků ani naklusat, tak jsem to obrátila v práci ze země na ruce a po čtvrt hodince jí dala pokoj. Byl to možná ústupek, ale já si to vynahradila hned v sobotu v hale, kde už krásně cválala. Pátek mezitím byl opět vyjížďkový, jelo se do zámku opět "trénovat," ale trošku nám to pokazili šermíři, kteří na té samé louce taky zjevně trénují a tak jsme nechtěly zavazet a po chvilce jsme vyklidily pole a jely raději koně protáhnout do obory. No a když jsme vymýšlely, co v neděli, zmínila se Míša o rybníku u Chomýže a vzhledem k blížícím se vedrům nebylo lepšího nápadu. To už je ale na samostatný článek ;)...
Každopádně jsme zase tam, kde jsme byly před festivalem, což je super - je to totiž nejdelší doba v roce, co se v Dobroticích neukážu. A doufám, že další takový interval bude zase až příští rok.