Čas jde dál.. jízdárna je ještě pořád mimo provoz, ale za vším úsilím a prací šikovných lidí z Ranče už se pomalu začíná rýsovat něco, na co se velmi těšíme. :) A tak jezdíme ven, pomalu napravujeme a zklidňujeme rozjařenost, která Siháju popadla po Hubertu, už ve cvalu tolik nedivočí (při první vyjížďce po Hubertu se mi ve cvalu téměř doslova urvala ze řetazu a poprvé v životě si dovolila hodit si pod sedlem několik kozlů :D), zklidňuje se a pomalu se už zase přestává lekat každého spadnutého listu. Taky jsem si pořídila martingal. Ne proto, že bych s jeho pomocí chtěla koně nějak krotit :D to opravdu není ten důvod, pokud jste problematiky znalí víte, že při správném zapnutí a nastavení působí vidlice až v momentě, kdy koník extrémně zvedne hlavu. Já si ho ale pořídila hlavně proto, že martingal tlumí nežádnoucí pohyby ruky jezdce (při úleku, kdy koník uskočí nečekaně stranou a otočí se o 180° zkrátka nestačíte myslet na to, abyste se mu nepověsili odstředivou silou za hubu) a taky proto, že může tlumit příliš silné působení ruky při skákání. Nejsem žádný skokan profík :) spíš naopak a chci si tohle zkrátka pohlídat. Martingal si beru pouze ven a na běžné přiježďování ho potřeba nebude.. Jelikož jsem zarytý odpůrce jakýchkoli pomocných otěží, u této "pomůcky" mi vyhovuje to, že začne působit až v momentě, kdy je skutečně potřeba /za předpokladu, že je dostatečně dlouhý, tak, jak má být/.
Krom vyjížděk trávíme také dost času v hale, kde je ale bohužel pořád prostor pouze na menším kruhu, takže buď lonžováním, nebo jízdou na kruhu, ale jak již jsem několikrát v minulosti psala, takovýto způsob ježdění nepovažuji za příliš přínosný, protože nemůžu koně narovnat a protáhnout na delším úseku, ohýbání pro mě nemá zas až takový smysl. Ve cvalu se Sihája ale na takovém prostoru už zlepšila, dokonce jsem obcválala pár kol i pod sedlem, což by bylo ještě před půl rokem nereálné. V hale spíš ale pracujeme ze země, na lonži občas ve volnosti. Poslední dobou se už ale dívám do kalendáře s neblahými tiky v oku, protože nás hodina stojí 45,- což je na některé jiné poměry ještě málo, ale stejně je to pro mě docela vysoká částka, pokud se hodiny nahromadí.
A když je sucho, vezmu občas Siháju popást na poslední trávu, protože výběh je ponořen do permanentního nánosu bahna /není divu, vzhledem k počasí/. To pak ožije a spokojeně si užívá všechny výhody, které pevnější povrch přináší. ;) Tentokrát (letos nejspíš naposledy) se k nám připojili i Míša s Bazzem a vzniklo pár skutečně zajímavých záběrů, takže opět přináším některé z nich. Fotila Michaela Gažová, fotky neslouží jako stocky a jejich kopírování je zakázáno.
Míši tímto moc děkuji za poskytnutí fotek. :))
Nejen na fotkách vyniká Sihájčino nově získané bříško :D, měla totiž poslední týden volno kvůli operaci, které jsem se musela podrobit a takřka týden jsem nemohla z domu, obličej celý žluto-fialový, oteklý a bolavý.. Za Sihájou jezdila mamka s přítelem, musím jim moc poděkovat, že byli ochotni to za mě na pár dní převzít ;), jsou moc šikovní. Nicméně zvíře opět rozverně kyne :D.
Co se pobíhání po výběhu týče, vydrží Sihája neskutečně dlouho provokovat pobíháním kolem a pohazováním hlavou, snaží se do "hry" zapojit všechny přítomné a trpělivě čeká na kohokoliv, kdo se společně s ní rozběhne napříč travinou :D. Jenže já mám nohy dvě, brzy se unavím a Bazz je přecejen už "starší pán" ;), takže si z jejího pubertálního dovádění nic moc nedělal, i když ke konci už se k pár cvalovým skokům černou kuličkou přemluvit nechal. :D
Koněčně jsme si také za světla obhlédli závoru, která nově stojí postavená u Agrobazaru v Dobroticích. Počet aut je skutečně ohromný a hodně to komplikuje provoz kolem Ranče, nehledě na bezpečnost, protože většina řidičů jezdí s provminutím jako hovada. Trošku pomohl i druhý retardér, který je už třetí překážkou v cestě na této trase, i když se vždy najdou tací, co musí za každou cenu jet po takové cestě padesátkou.. (maximálka je tady 30) Já už každopádně jezdím v reflexní vestě, protože to není zase tak dávno, co nás se Sihájou málem srazila nějaká žena ve stříbrné octávii, která si víc všímala svého spolujezce, než cesty před sebou /vyřítila se padesátkou ze zatáčky z kopce, hledíc doprava na pasažéra vedle sebe, místo před sebe - do tmy/ a zareagovala jen tak tak, aby zastavila asi půl metru od nás, když jsme vyjížděli z průjezdu, kde prostě není kam uskočit. Jsem poučena a je pravda, že s vestou jsme mnohem lépe vidět. Černá bunda a černý kůň se stávají v šeru, či dokonce ve tmě, neviditelnými.
