Do dalšího roku..

Tak jsem zase pracně nakřečkovala nějaký ten materiál, abych mohla zase něco přidat. To víte, do zimy se nikomu zbytečně chodit nechce, pokud vyloženě nemusí a tak jsem ráda, když přítele přemluvím, aby jednou za týden zkusil něco nafotit (a ještě můžu být vděčná, že má ten nový foťák, se starým by se nejspíš neobtěžoval :D..) Fotit nebo natáčet nechodím jen kvůli blogu. Od minulé neděle jsme začaly se Sihájou se stranovou prací - pomalu, nejistě, ale přece. No a opět vyvstala klasická situace - vím, že kobylka pode mnou něco tvoří, ale zda to vypadá tak, jak má, to "shora" holt nezjistím. A tak, než abych ji naučila dělat dva první cviky špatně a těžko pak napravovala již zažité chyby, chtěla jsem vidět, jak to zkrátka vypadá ze země.

Minulý týden jsme zkoušely a moc nám to nešlo, Sihája neustále nedokázala pochopit, že nemá pokračovat dovnitř jízdárny, ale má jít bočním pohybem vpřed (dovnitř plec). Já měla zase potíž s pomůckami, protože co se týče knižních zdrojů, není vždy všude to samé a abych pravdu řekla, s tímto cvikem nemám zkušenosti z minulosti.. v té jsem si vyzkoušela jen ustupování na holeň. Rozhodla jsem se vyzkoušet si, v čem je zakopaný pes a tak jsem na chvíli posadila na Siháju Domču, která dovnitř plec jezdí se svými oběma svěřenými koňmi, - abych zjistila, jestli to fakt není mnou, že dávám pomůcky prostě blbě a kobylka nechápe (95% všech případů, kdy něco nejde, je vina jezdce, ne koně). Sihája ale příliš nereagovala ani pod ní, tak jsem usoudila, že zkrátka jen nepochopila souvislosti. V momentě, kdy jsem k nim ze země přišla a hlídala kobylce předek, aby nešla dovnitř jízdárny, ale zůstala na druhé stopě, šlo vše, jak mělo.

Do sedla jsem se dostala od toho dne až 7. ve čtvrtek, kdy jsme jely s holkama na krokovku (vše bylo totálně promáčené) a jelikož byla kobylka zase nabuzená náhlou změnou "hurá jedeme ven s přemírou adrenalinu a energie," musela jsem ji nějak zaměstnat. Při cestě domů přes zámeckou oboru jsem ji ohýbala mezi stromy (slalom), dokud se neuklidnila a pak na rovné pěšině jsem zkoušela dovnitř plec bez opory stěny, zkrátka jen reakci na holeň. Už tam jsem si všimla, že na levou ruku to chápe snadněji, než na pravou. Tohle je ale pravděpodobně mou křivostí - to vím. Mám mírnou skoliózu páteře (nejde to vidět, ale cítím to a vím, že když si sednu a nemyslím na to, vždycky si přehodím nohu přes nohu stejným blbým způsobem - na jednu stranu. I tak se to dá poznat. Většinu zaměstnání jsem dělala a dělám za počítačem v kanclu, takže odtud to je. Více o vlivu křivosti jezdce na koně zde. ;)) Ale jak říkám, není to vůbec patrné, i tak si na to ale dávám pozor, protože jsem si už všimla, že mám občas sklon sedět křivě. A věřím tomu, že to tak má polovina jezdců, ať už o tom ví, nebo ne. Pokud ale chcete jezdit alespoň trošku "na úrovni," musíte si uvědomit i tento faktor a věnovat se mu.

Abych se ale vrátila ke dnešku, dnes jsem zkoušela naopak u stěny. Povrch byl tvrdší a hlavně to klouzalo, takže o nějaké práci v klusu nebo dokonce cvalu nemohla být žádná řeč, takže jsem toho využila a věnovala se práci na dvou stopách v kroku. Mám z toho dobrý pocit, a teď, když jsem to viděla, jsem spokojená, že jsme na dobré cestě. Teď pilovat tu slabší ruku. Nechávám teď kobylku udělat pár kroků, pak narovnávám, aby se vzpamatovala a zase ohýbám. Neosvědčil se mi způsob, který jsem viděla na EquiTV, kde pan trenér doporučuje začínat cvik dovnitř plec z malého kruhu. Je to dobré, že si koníka sestavíte dovnitř, ale právě z tohoto kruhu mi Sihája pokračovala vždy dál dovnitř jízdárny. Takže malý kroužek nedělám, spíše využívám rohy jízdárny.

Není to nic světového, ale na třetí pokus to beru jako velký úspěch, je to na dobré cestě. Kobylku už jsem pak netrápila, dostala největší odměnu - a to pro dnešek "pokoj". :D Pokud nemyslím jen stranovou práci, jsem ráda, že se kobylka učí lépe se ohýbat, není tak toporná, pomáhá jí to taky více se podsadit - což jsem minulou neděli v hale velmi ocenila především při cvalu - kdy se mi poprvé podařilo dostat ji do podsazeného pracovního cvalu - bez jejího obvyklého pelášení, kdy mi jde vyložene do rukou a s prohlýma zádama prostě prchá. Bylo by skutečně parádní, kdyby se naučila už i trošku pořádně cválat. Nu, vyzkouším zase na hale a podám zprávu. :)

Zvyšte si kvalitu videa ;).

A nezahálíme ani ze země. Na lonži pilujeme hlavně cval, nacválání a přechody, protože v tom máme pořád rezervy a občas neuškodí, procvičovat to bez mé maličkosti na Sihájině hřbetě :D. Musím uznat, že se naučila přesně a ochotně reagovat na hlas, naskočí s železnou přesností, pokud jí nevyjdou nohy, přeskočí si na správnou nohu a zkrátka jde do toho energicky a s chutí, za což jsem ráda. Nejsem příliš fanda rozmáchlého honění koně dokola s bičem u zadku, kdy občas lonžér doslova nutí koně do každého dalšího kroku/skoku a nějaký velký přínos pro výcvík to nemá. - i když nepopírám, že občas je bič potřeba, hlavně, když koník nechodí tak, jak má (zejména došlapovat si do přední stopu nebo přes, podsazený). Docela se na to poslední dobou dívám, dost pomáhají přechody do nižšího tempa, zastavování a opětovné vyklusání atp. Ono i to lonžování musí mít nějaký smysl. ;)

Také hodně používám kavalety. Dvě, tři, ve více místech na kruhu apod., protože jsme se začali věnovat skokům a chci, aby si procvičovala kavalety i bez jezdce. Lonž je na to ideální.

No, a závěrem už jen mému milovanému koni (alespoň telepaticky :D): Sihájo, děkuji Ti, že jsi se mnou přežila, vydržela, přešla a občas doslova "přelezla" další společný rok. Jsem Ti za to neskutečně vděčná a jsem moc ráda, že Tě mám.