Bojujeme s "bubáky"
V pátek opět uragán.. :( Ráno jsem měla první hodinu v autoškole.. U Hájky jsem byla až ve čtyři, schovat ji do boxu, vyhřebelcovat, strávit s ní chvilku. Protože v tom šíleném větru a zimě se prostě nedalo nic.. Za to jsem objevila škrábanec kousek od pravé slabiny, kterých poslední dobou přibývalo, tenhle byl ale až na kůži - s vyrvanými chlupy. Ach jo, blíží se jaro. Líná zimní srst, koně to prostě svědí...
Jen doufám, že nezačne se škrábáním se v nějaké větší míře..
Sobota se krásně vybarvila a se 7-mi stupni jsem byla naprosto spokojena (ve srovnáním s -14 °C a ledovým větrem). Slunce konečně dostalo rozum, takže to člověka i prohřálo. Šla jsem se převléct, zatím co mamka s přítelem už šli za Hájkou. Našli ji trucovat v pneumatice :D, nevím, jak se tam ten kůň dostal..
Dnešek jsem se rozhodla zasvětit hale - lonžování a taky mi už pár dní ležel v hlavě ten modrý bubák, ze kterého má Hájka vždycky "Ódu na radost"... K hale jsme se už blížili s větší vervou, než tomu bylo v pondělí, pořád máme ale strach ze šustícího rákosu, plechových vrat od haly - kymácejících se ve větru a v neposlední řadě z modrého bubáka. Když jsme se dostali do haly, pustila jsem Hájku na kruh a lonžovali jsme..
Uvnitř jsme za tak krásného světla ještě nebyly, a tak vyvstal problém - světlo prosvítající skrz díry ve zdech. Za těmi samými zdmi také štěkala smečka psů, nejspíš hlídajících sousední Agro-bazar, s neuvěřitelnou vytrvalostí a vervou. Proto se kobča nedokázala uvolnit a běhala bez jakéhokoli smyslu dokola. Když se mi ji podařilo uklidnit, byla už mírně spocená, tak jsem se rozhodla vyměnit postroj a být v klidu - dělat na provazovce.
Po klasických lekcích ustupování na tlak a slovní povel jsem se rozhodla vyřešit další již výše zmíněný problém. Modrý bubák, který se na Hájku zlověstně šklebí naproti vchodu do haly a při sebemenším závanu větru se zlověstně nadouvá.
Kobylku jsem dovedla, nechala jí volný vazák, ať se s tím srovná sama. Nešetřila jsem ani pamlsky, aby asi uvědomila, že se jí s bubákem nic zlého neděje, právě naopak. V momentě, kdy jsem se na místo posadila a s mamkou dostala Sihája poslední porci útěchy, šel všechen strach rychle bokem..
Den jsme tedy zakončili vklidu, po vypuštění do výběhu se kobča okamžitě vyválela. Ani se jí nedivím :).