"Den jako malovaný", až na tu hnusnou vychřici, co se u nás ve městě zase držela jako klíště. Vítr foukal severní a krutý rozhodně byl, protože si nebral servítky s ničím, co mu stálo v cestě, ani s námi. Plahočily jsme se s mamkou v tom mrazu, větrem ošlehané, :D z autobusové zastávky k Ranči, s termoskou čaje a rudými obličeji. I koně byli namačkáni v příštřešcích, nebo alespoň v závětří za nimi. Rozhodně nebyla jiná volba než hala, venku bychom všechny tři asi pošly...
Po převlečení jsem narazila na zamčenou sedlovnu a ikdyž jsem si jistá, že klíč je v šatně, rozhodla jsem se vyzkoušet obnosek a lonž. Když jsem na kobylku, která opět přišla k východu z výběhu, nainstalovala "cajky", šlo se k hale, kterou jsem si předem otevřela.. JENŽE.. V tom větru hrabalo všem koním navolno v ohradě, natož Siháji, která odmítala jít směrem k rachotícím dveřím, se kterýma si ten "tajfun" pohrával jako by to byla kdejaká branka. Přišla jsem na nevýhodu obnosku a totiž tu, že pokud kůň nechce jít dobrovolně, nikam ho nedotlačíte - narozdíl od výrazněji působící provazovce. Po asi pěti minutách slepičích krůčků jsme ale zdárně do haly dorazily a já byla ráda hlavně z výchovných důvodů. I v hale se ale ozývaly rány, vrabci, schovaní před větrem, se neúprosně dohadovali a poletovali sem a tam pod střechou a sem tam se ozvala vrtačka kdoví odkud..
* na této fotce se mi zdá, že je Sihája v některých místech průhledná..nevím jak to ten foťák dokázal.. Jako bych lonžovala ducha. :D
Přes to všechno jsme zdárně absolvovaly 3/4 hodiny už smysluplného lonžování, kdy kobylka už reagovala na zpomalení i zrychlení téměř s tváří profíka. Na to, že byla na lonži co mi paměť sahá po páté v životě, tak je to úspěch nesmírný, když to srovnám s remontami, které jsem měla šanci porozovat na své někdejší štaci po jezdeckých klubech. :) Velkou výhodu vidím v důslednosti a načasování pobídek. Kobylka není "zázračným dítětem".. je chytrá, vnímavá a její povaha je pro mě zlatá, ale i tak zkouší, jako každý kůň. Otočit se do kruhu, zpomalit bez mé pobídky, zastavit. Všechny tyto neduhy však dokáži včas odhalit a zarazit - až se tomu sama někdy divím :D, kde se to vě mě bere (myšleno s nadsázkou). Hra se hraje lépe, pokud jsou stanovena pravidla a to se mi zatím daří.
Základy lonžování máme zdá se za sebou.. Po pěti "lekcích"! Pořád čekám, kdy se objeví nějaké ALE, a zatím nic. Rozhodně nemyslete, že mám růžové brýle marnivosti. Mám jen zkrátka radost, že mi holka dělá radost :). Nyní se hodlám vrhnout na procvičování hlasových povelů, zrychlení taktu i ruchu a zkrátka vypilovat lonžování krok - klus k dokonalosti, dokud kobča nepřestane tahat za lonž, zvětšovat a zmenšovat kruhy apod., což jsou sice kosmetické vady (a to si v terorii málokdo přizná), ale věřím tomu, že na to máme. ;)
Nezanevřu ale ani na práci s provazovou ohlávkou, protože lonžování by se tak stalo nudnou rutinou a hlavně proto, že z toho pramení vše, co chci do budoucna s kobylkou umět. Upevnit důvěru mou a respekt její, vštípit základní návyky - o ustupování tlaku a vymezení mého osobního prostoru nemluvě. :) Nechci tu ochotu, nadšení a vůbec vše, co jí vidím v těch jejích hlubokých hnědých očích pohřbít pod výhružkami bičem, ke kterým by pro koně neměnný a ničím nezajímavý výcvik jistě vedl.
Po práci klasický proces čištění, mazlení a loučení :). Nutno podotknout, že mamka si kobylku velmi oblíbila a důkazem je i to, že se v té "psírně" co se dnes venku konala, neztratila a byla nám oběma statečnou oporou (a kameramankou). Děkujeme.
* Vím, že kvalita fotek a videa nic moc - ale věřte, že v hale se za daných podmínek nic lepšího vytvořit nedalo. Vítr výřil prach, přesto že se dovnitř mohl dostat minimálním podílem ale i tak to můj foťák prostě nedokáže ignorovat.. Snad se příště polepšíme.
Odpovězte, zda má podle vás smysl doplňovat články podobně nevydařenými fotografiemi či ne.. Děkuji.