Kruhovka a "obsednutí"

Pro mě je totiž pojem "obsednutí" tak nějak spojen i s prvními kroky pod sedlem, s úplnými základy přiježděnosti, naučení na pobídky, holeň, sed. Někdo tomu už říká "základní výcvik", já bych koně takto před-připraveného do základního výcviku ještě neřadila.

Minulá zmínka o "honění v kruhovce" se mi vymstila, protože jsem se dozvěděla, že v hale je vybudováno od minulého týdne něco jako kruhovka - v našem případě ohraničený ovál, ve kterém lze pracovat s koněm ve volnosti na člověku přijatelném prostoru. Bylo mi taky řečeno, že není jisté, jak dlouho tam bude zařízení, nikdo neví, jestli natrvalo, nebo ne. Takže jsem po zvážení pro a proti vzala Siháju nakonec na "zkušenou", abychom si ukázaly, zda nám to sedí či ne.

Výhodu jsem spatřila v tom, že se kobylka bude moct naučit chodit na kruhu bez možnosti opřít se mi do lonže, v rovnováze. Jelikož jde o ovál, bude moct střídat ohnutí a vyrovnání, uvidíme, jak se s tím bude dát pracovat, zatím jsem se rozhodla zkusit napojení a pak si na kobylku zkusila sednout, aby popošla, abych věděla, jak zareaguje na pohyb s mou vahou a později, až ji budu "obsedat" - dle mého výše psaného vysvětlení pojmu, se sedlem, abych případně věděla, že negativní reakce nejsou na mě a mou váhu, nýbrž že by mohly být na sedlo, podbřišník, uzdečku či udidlo.

Pro ty, pro které je "obsednutí" samotný akt, kdy nasedne jezdec na koně a ten ho nesundá :), by to mohlo být "obsedání bez sedla a udidla". Věřte, že to zní odvážně, ale s povahou mého koně, s tím, jak se chováme jedna k druhé za tu dobu, co ji mám, to nebylo nic převratného, v uzavřené hale teprve ne.

Však ono to venku se sedlem, co vrže a šustí a se zvuky a pohyby kilometr kolem koně,  bude jiné kafe. Počítám, že si ještě možná užiju :D, vzhledem k tomu, že Hájka se ještě dost leká neznámých jevů, vjemů a zvuků. Ale to je ještě hudba budoucnosti, to bude pro mě to pravé "obsedání".

Naopak se mi potvrdilo to, že Parelliho metoda "napojení" je u nás v podstatě "kontra-produktivní", protože Sihája nereaguje na vůdce-agresora, lépe řečeno, nevnímá mě  s takovou ochotou, jako "bez toho". Kdo se zajímá více o horsemanship a přirozený přístup k výcviku koní ví, co chci říct. Ve stádě jsou totiž vždy dva typy vůdce. První je vůdce-"agresor" (můj osobní název), tedy typ dominantního jedince, který ovládá ostatní svou dominancí pod pohrůžkou násilí, ostatní se mu podřizují, ale pro mě je to spíše projev strachu než důvěry. O tom je  i podstata Parelliho "napojení". Ve volné přírodě by takového jedince nejspíš představoval hřebec. Ten ale stádo sám o sobě nevede. Plní funkci ochrany (před jinými hřebci či predátory) a pak samozřejmě funkci rozmnožovací. Koně ale skutečně následují a naslouchají tzv. "tichému vůdci" (opět vlastní výraz), kterým je starší zkušenější klisna nebo v domestikovaném stádě může jít i o valacha. Nechci tady zabíhat hlouběji do etologie chování koní ani do debat pro a proti Parelliho metodám. Jen mi přijde rozumnější, když nechám koně projevit svou osobnost, když ho nechám, aby se mnou komunikoval, ne jen slepě poslouchal. Ale to už bych se opakovala (Pondělí jako malované). Zkrátila jsem tedy tento "akt" na minimum.

Ustupování na tlak se zlepšuje, ale nyní se již posouváme dost pomalu, protože nejde o pro koně záživnou čnnost a tak ji musím kombinovat s něčím jiným, aby se kobča nenudila a abych jí to nezprotivila. Rozhodla jsem se tedy, že přistoupím až k tomu kroku, kdy zkusím na kobylku sednout - raději dvakrát a krátce a nechat ji popojít, vytočit se. Povedlo se, byla klidná a ke konci mě na hřbetě už ani neřešila - šla energicky a pěkně, takže jsem seskočila a dala jí pokoj. Záznam z mého snažení můžete shlédnout níže. :)

Tímto pro nás "nasedání" zatím končí. Co se týče ostatního "provozního" dění, od čtvrtka do soboty jsem se ke kobylce nedostala (2 dny), protože pršelo neustále a vytrvale, výběhy i jízdárna pod bahnem. Ve stáji se dodělává nová krásná sedlovna, takže zase vrtání, bouchání. S autoškolou do toho bych to opravdu nestíhala. Hned v sobotu, jak se vyjasnilo, jsem se vydala s jasnou předtuchou do Dobrotic. Nemýlila jsem se, kobylka byla opět schována pod krustou bahna. Takže jsem hodinu drhla, drhla a drhla. Vůbec mi to ale nevadilo, už mi chyběla.

Byla jsem moc ráda, že jsem jí ve středu stihla ostříhat "rousky" na zadních nohách, samozřejmě jen na přední straně kopyta, protože se jí tam už pákrkát udělaly bahnité koule, které po zaschnutí nejdou ani rozmočit a sundat, ani rozdrolit či vyčesat -tedy bezbolestně. Vzadu jsem rousy nechala, na těch si zakládáme :D.Nemohla jsem se dívat, jak kobylce koule vadily, při chůzi, v pohybu, nehledě na to, že chlupy zavazely i při mazání. Zkontrolovala jsem jí taky spěnky, jestli nemá z neustálé vlhkosti a bahna nějaké příznaky hniloby či podlomů, ale obavy byly zbytečné.

Potěšilo mě taky, že mi Martina říkala, že si holky, co vodí ráno koně do výběhu, všimly, že už je Sihája nepřechází a že je na ní výchova ze země "vidět". Jsem spokojená, že si toho všimly.