Stalo se. Někteří to nečekali, někteří nevěřili.. někteří už ani nedoufali. :D Ale ano. Stalo se. Letos jsme se konečně rozhodly /nebo spíše já se rozhodla :D/, že sedět na zadku doma v Dobroticích už není ono. Tedy ne, že by na tom bylo cokoli špatného, naopak (!), ale nikdy jsem se netajila s tím, že i když nemám ambice co se týče obtížnosti, na závody se vypravit "jednoho dne" chci. Pro radost, pro zábavu, zkušenosti, zkrátka pro všechny ty pocity, které s tím souvisejí.. Ten den nadešel posledního května.

Nebyla bych to ale já, kdyby se to obešlo bez zádrhelů, komplikací, no zkrátka problémů jako takových. Čas nakonec ukázal, že vše zlé bylo nakonec pro něco dobré. ;)

Nechci nikoho hned ze začátku strašit skrytými dvojsmysly. V Sihájině podání se ještě stále jedná o lásku ke žrádlu, respektive k trávě, nikoliv o lásku fyzickou ;). I když fyzická v podstatě je. Zvíře kyne, nabírá na váze zběsilým tempem a i když se snažím, co to dá, skrze své vlastní zběsilé pracovní tempo, neustále se opakuje onen nežádoucí jojo-efekt.

Už když jsme tenkrát fotili letmý přeskok, našla jsem pak po jízdě na Sihájině pravé přední noze z VNĚJŠÍ strany další návní kost. Nemusím popisovat zoufalost, která se mě jala v momentě, kdy jsem si uvědomila, co to je. Pravé návní kosti se dělají mladým koním z nepřiměřené zátěže a vždy na vnitřní